Avengers - Tak trochu jinak

3.kapitola

A je tu další kapitola. Ono to víte. Pozitivní komentáře vždy potěší, a tak bych ráda poděkovala všem, co je psaly. Jako vždy i teď přeju pěkné čtení -Hemmy

Seděla jsem v mém novém pokoji a čučela do zdi...zajímavé zdi. Možná bych měla skákat metr padesát jako Gandalf se zástavou močových cest, ale momentálně se mi spíš stýskalo po domově. Po přátelích, rodině, kterou už možná nikdy neuvidím...dokonce i po těch harantech, kterým jsem psala časák. Hold už to se mnou začíná být opravdu špatný, když takový děsný optimista jako já, myslí na takové smutné věci. Lehla jsem si spát. Tentokrát se mi ale nezdálo o Avengers, ani o duhových veverkách skákajících po stropě, ale o domově. To bude tím rohlíkem. Je ho v tom vzduchu nějak moc.

. . .

Ráno jsem se vzbudila docela nevyspalá. Vinu jsem sice přičítala přebytku rohlíku ve vzduchu, ale spíš zato mohly zlé sny. Vstala jsem z postele a šla se rádoby ,,zkulturnit". Pak jsem se převlékla do oblečení, které mi Maria dala a vydala se na dobrodružnou výpravu za nalezením automatu na jídlo.

. . .

Krucinál! Už tu bloudím hodiny a pořád nic. Já mám hlad! Zahla jsem za roh jednosměrné chodby a ocitla jsem se před skleněnými dveřmi vedoucími do laboratoře. Sakra! Musím se vrátit...zase.Otočila jsem se připravená vrátit se za roh, za který jsem právě zahla. Jenže se za ním ozývaly něčí kroky. Pokud jsou to agenti, tak dobrý. Každopádně jsem nakoukla přes roh abych se podívala, kdo se to sem valí a málem jsem dostala mrtvici. Byl to Bruce. Táhl si to mým směrem jako smrad v létě a něco si broukal. Rozhlédla jsem se, ale nikde žádný únikový východ. Nakonec jsem přiběhla ke dveřím od laboratoře a zkusila, zda nejsou otevřené. Štěstí tentokrát stálo na mé straně, a tak jsem se vloupala dovnitř, zavřela za sebou dveře a vlezla si pod stůl. Za chvíli se objevil Bruce. Otevřel dveře a začal něco seřizovat u jednoho ze stolů. Nejdřív bylo docela zajímavé ho sledovat, po půl hodině to ale začala být nuda.

Když byla jeho práce očividně hotová, začal něco sestavovat u mého stolu. Potichu jsem zívla a začala sledovat jeho tenisky. Měl v nich páskované šedé ponožky. Páni, nevěděla jsem, že 50 Shades of Grey vyrábí i ponožky.

,,Vám se pod tím stolem ale musí líbit," řekl z ničeho nic Bruce a já celá zkameněla.

,,Jak dlouho už víte, že tu jsem?"

,,Odkdy jste se sem vloupala. Slyšel jsem dveře, ale byl jsem zvědavý, jak dlouho to vydržíte. A musím říct, jste docela vytrvalá."

,,Kruci!" zanadávala jsem si a zklamaně poslouchala Bruceův smích. Jakmile mi uvolnil místo vylezla jsem ven a začala si ho prohlížet. Byl úplně jako ve filmu...a natahoval ke mně ruku. Potřásla jsem mu sní.

,,Jsem Bruce." Já vím žabičko.

,,Thea. Em, nemohl by tenhle rozhovor zůstat tajný? Myslím tím úplně tajný."

,,Proč?"

,,Řekněme, že někdo ze S.H.I.E.L.D.u chce, abych se s vámi, myslím Avengers, seznámila až přijde ten správný čas." Mluvím jako mistr Džedáj...co já vím, jak se to píše. Bruce přikývl. Tak to bychom měli. Ale páni, Hulk! Skutečný Hulk!

                                                .         .        .

Večer po úklidu několika pracoven jsem měla jít do prádelny. No věřili by jste tomu?! Oni tady fakt mají i prádelnu! Proboha kam to ten svět spěje. Šla jsem pohaslou uličkou pro zaměstnance a Avengříky a usilovně jsem se snažila nespadnout tím, že jsem se dívala pod nohy. A řeknu vám, bylo to těžký. Skoro jsem ani neviděla kam jdu, navíc nohy už jsem měla ztěžklé. Tu se stalo něco, za co by jistě hodně z vás, uslintaných puberťáků, trhalo vlasy zmrzlinovému kornoutku. Mě to ovšem tak zábavné anebo příjemné v tu chvíli nepřišlo.

Dívala jsem se pod nohy a opatrně našlapovala, když jsem do někoho docela silně narazila. Bývala bych si myslela, že já spadnu na něj, opak byl ale pravdou. On spadl ne mě.

,,Slez ze mě!" řekla jsem rozčíleně a podívala se před sebe. Zlost ve mně v tu chvíli padla a vystřídala ji nervozita. Dívala jsem se totiž do modrých očí KAPITÁNA AMERIKY!