Avengers - Tak trochu jinak

6.kapitola

NE NEODPADÁVEJ! Já vím, že vydávat dvakrát denně je asi z mé strany poněkud...přinejmenším zvláštní a lidi kteří mě znají z mého blogu kam jsem už pěkně dlouho nic nevydala si budou asi myslet že mi už dočista hráblo, ale mám pro vás novinu...MĚ UŽ DOČISTA HRÁBLO...a vlastně tomu už nějaký ten pátek bude. Byla to neděle a ...ne, to je trochu jiná story. Tak, nenechte se rušit a čtěte. -Hemmy

Stála jsem v té divně igelitové místnosti a koukala se sama sobě na ruce.

,,Můžete ven," ozvalo se najednou z repráku a boční dveře se otevřely. Vyšla jsem ven. Jakmile jsem vstoupila do místnosti, která doteď sloužila jako pozorovatelna, přiběhl ke mně Bruce a přejel mi kousek od těla jakýmsi strojem. Ten párkrát zapípal a Bruce udiveně řekl:

,,Životní funkce v normě." Protočila jsem panenky a přišla k Furymu.

,,Jsem rád, že jste v pořádku." Zamračila jsem se, načež jsem mu jednu vrazila.

,,Tohle už nikdy nedělejte!"

,,Klid, svého už jsem dosáhl. Teď už jen tvé schopnosti rozvíjet," řekl, přičemž si držel půlku tváře, do které jsem ho uhodila.

,,To ale bude muset počkat do zítra. Nejen že mám hlad a jsem docela vyčerpaná, ale navíc mám i svoji práci," podotkla jsem.

,,Dobrá tedy, jde se na oběd," řekl Fury a obešel mě jako vzduch. Myslím, že po dnešku už mě nebude mít moc rád.

. . .

Večer jsem přišla do pokoje k smrti vyčerpaná. Kdo by řekl že to co jsem udělala, ať už to bylo cokoliv, mě tolik unaví? Zbytek dne jsem musela každé 3 hodiny pít kafe a na konci směny už jsem mlela z posledního.

Pomalu jsem přišla k posteli a padla na ní jako topení z růžičkové kapusty. Už se mi zavíraly oči, když někdo zaklepal. S vražednými úmysly jsem se zvedla a s tichým ,,Pánbůh tě chlapče ochraňuj." otevřela dveře. Byl to Fury.

,,Slečno Vernerová, potřebuji s vámi mluvit." Nadzvedla jsem obočí a pozvala ho dovnitř. Sedla jsem si na postel. On zůstal stát a zamyšleně si založil ruce. ,,Pokusili jsme se s Brucem najít ten Minorix- ten stroj."

,,A jak to dopadlo?"

,,Našli jsme ho, ale je tu jeden problém."

,,Jaký?"

,,Ten stroj neumí věci pouze přenášet, ale také přinášet. Proto nám s ním Hydra poněkud znepříjemňuje život. Teď ještě ne, ale mám vzato, že brzy sem bude umět přenést věci...živočichy z jiných vesmírů. Proto jsem sem ale nepřišel. Jde o to, že pokud Hydra ten stroj vyčerpá pokusy a přenášením věcí, nebudeš už se moct vrátit domů."

,,Co?! A nešla by ta jeho náplň doplnit tou mojí energií?"

,,To bohužel nepůjde Theo. Vy jste totiž jedinečná. Normálně se podle všeho energie ve stroji zanechává. U vás se ale vyskytla výjimka. Minorix vás nemohl zásobovat energií až za hranice vašeho vesmíru, a tak všechnu svou energii přesunul do vás."

,,A vyčerpá se ve mně v průběhu používání?"

,,To nevím, ale nemyslím si. Zatím to podle všeho vypadá, že tuto Minorixovou energii, obnovujete svou vlastní."

,,Proto jsem byla dnes tak vyčerpaná," řekla jsem tiše. Fury přikývl. Podívala jsem se na něj. ,,V tom případě musíme Minorix vzít Hydře dřív, než ho stihne použít."

,,Přesně tak," potvrdil mi Fury. ,,To bude ale chtít vaše plné nasazení." Přikývla jsem.

,,A Fury?" Už odcházel, když se na mě otočil. ,,Já se omlouvám za tu facku." Zvedl se mu koutek úst, v náznaku úsměvu.

,,To je v pořádku." Otevřel dveře od mého pokoje a vyšel ven. Před odchodem se však ještě jednou otočil. ,,Ale měla by jste vědět, že to byly speciální testovací kulky, které se při dotyku s lidskou kůží změní na obyčejnou barvu." Cože?! Proč mi to nikdo neřekl?!

,,Fury!!!" Vyběhla jsem na chodbu, to už byl ale Fury daleko. Vrátila jsem se do pokoje a zavřela dveře. Skočila jsem na postel a unaveně zívla. Už se mi zavíraly oči když...někdo znovu zaklepal. To už mě dopálilo. Vyhrabala jsem se z postele a naštvaně rozletěla dveře. Stál za nimi Bruce. Zamračila jsem se.

,,To se tu vystřídáte všichni?!" Bruce se zarazil. Takovouhle odpověď zřejmě nečekal. Protočila jsem oči. ,,Co potřebuješ?" řekla jsem už trochu mírněji.

,,Jen jsem si chtěl promluvit o té tvé schopnosti...nebo spíš schopnostech." Povzdechla jsem si a pozvala ho dovnitř.

. . .

Otevřela jsem oči. Byla tma. Zívla jsem si. Počkat! Na čem to ležím? Byly to nohy. Zvedla jsem hlavu, která stanula kousek od Clintovy spící tváře.

A tohle je u všech růžových kokosů co?!