Naše Cesty / Draco Malfoy FF

1. Část - Kapitola pátá

Cinkání příboru o porcelánové talíře, a občasné zamlaskání, bylo momentálně jediným zvukem v málem, útulném domku na kraji londýnské části Kingston. Tady by se dalo pro změnu říct, že tu panuje jakési podivné dusno. Ale ne takové to husté, jako ranní neprostupná mlha, co by se dala krájet. Né tak očividné. Vnitřní tucha, intuice, co nám častokrát prozradí víc, než všechny naše smysly dohromady, ta Mabel prozradila, že se něco děje. I když se oba, bratr i matka, povedeně přetvařovali. Ten pocit se v dívce usadil přímo do žaludku, zaplnil ho místo večeře, kterou si i přes stávající nepříjemnou situaci snažila vychutnant.

Nemotorně ve své malé, dětské ručce svírala lžíci, která právě znovu zacinkala o talíř, když si Mabel nabírala další sousto bramborové kaše. Znovu zvedla pohled od lahodné, maminčiny večeře a očima, během toho co dramaticky pomalu žvýkala sousto, přezkakovala z jednoho rodinného člena na druhého. Něco se mezi nimi stalo.

„ Chutná ti ? ” Zeptala se vlídně žena ve středním věku, s věčně strhaným výrazem ve tváři, když zpozornila zmatený výraz své dcerky, putující rozpačitě po jídelně.

„ Jo, je to výbolný ! ” Odpověděla dívka s plnou pusou, že jí nebylo ani pořádně rozumět. Nacož se její bratr jen uchechtl s dalším cinknutím odložil příbor a tiše poděkoval. Pak se domek zase ponořil do nepříjemného ticha. Než se ozvalo zavrzání židle, a v jídelně už zůstali jen matka s dcerou.

Matčiny zelenomodré oči se zatřpytily. „ Dnes jsi nějaká tichá *Ma? Stalo se něco? ”

O Mabel se všeobecně vědělo že pusu nezavře, snad ani když spí. „ Ne. ” Odpověděla stroze. Musela držet jazyk za zuby, mamka se nesměla dozvědět kde dneska s bratrem byla.

Svou dceru si několikrát prohlédla, jako kdyby ji nepoznávala. Jenže dívku po chvíli prozradila tak prostá věc. Anty totiž zaslechl jejich krátký hovor a hlavou vykoukl z kuchyně. Věděl že se teď jeho sestra dostala k výslechu. Proto zvedl ruku ke svým ústům a dělal že v ní má klíč, otáčel zápěstím jako by doopravdy poutal své rty k sobě, pak už jen mrknul a zase zmizel ve dveřích. Prosté gesto, jenže Mabel to rozhodilo z jejího (ne)dokonalého zatajování, tváře ji lehce zrůžověly a pohled sklonila ke zbytku své večeře. A to její matce jen potvrdilo, co už dávno věděla.

„ No to mě překvapuje že.... ” Matka načala větu, jenže ji přerušilo hlasité chrčení domovního zvonku. Potřeboval by opravit.

„ Já tam jdu, já tam jdu !!! ” Červeň dívce lusknutím prstů zmizela z tváře, zase už neřešila co bylo. Málem převrhla židli, jak rychle vystřelila do malé vstupní chodby k velkým hnědým dveřím. Jak byla malá musela vynaložit veškerou sílu k tomu aby s dveřmi pohnula. " Kdo by to mohl být ? " Zamyslela se dívka když tahala za kliku. Už bylo docela pozdě, proto ji překvapilo, že přede dveřmi stál mladík asi tak v bratrově věku, s uhlově černými vlasy, a stejně tak černýma očima. Měl na sobě černý kouzelnický hábit a přes ramena přehozený černý plášť, na hlavě posazený kouzelnický čepec, též černý. Takto, když už se večer pomalu stmívalo budil tento mladík strach, a tak se nemůžeme divit, když Mabel nejistě ucouvla.

„ Ahoj, Mabel že? ” Mládenec si sundal čepec a prohrábl si rukou vlasy černé jako noc. „ Sháním tvého bratra, potřeboval bych...”

„ Andreasi !? ” Ozve se zrovna za dívčinými zády ve chvíli, kdy chce znova couvnout, narazí proto do bratra.

„ Jsem tě vyděsil, co ? ” Uchechtne se nečekaný host, jenže Mabel se nepohne ani o kousek, ten pohled, ty černo černé hluboké studny. Něco v nich, jakoby jí lákalo do temných hlubin podsvětí. A pak, najednou se vše změnilo, jeho oči se proměnily ve vlídné a roztomilé knoflíčky, co mívají často plyšáci namísto očí.