Naše Cesty / Draco Malfoy FF

2. Část - Kapitola první

O 4 roky později.

To co právě udělala bylo špatný. Ne, to je slabé slovo. Bylo to nepopsatelně šílený.

Samo slunce se ještě ani nerozkoukalo a ona už rozhodnutá a připravená si to razila cestu od obchodu k obchodu. V jedné ruce křečovitě držela úchytku svého kufru a v druhé rozklepaně kus úhledného pergamenu.

Ulice byla ještě poloprázdná, takovou si ji nepamatovala. Sama se diví jak se jí podařilo se sem dostat. Měla zkrátka štěstí.

Když totiž došla až k oné čarovné zdi narazila tam na milou kouzelnici. Dala se s ní do řeči. Pověděla jí, že se potřebuje dostat na Příčnou ulici, a že ji rodiče poslali napřed, aby si stihla vše ještě nakoupit. Což byla lež a ta paní to dost možná poznala. Bylo podezřelé vše nakupovat takhle brzy ráno, kdy se tu potulovili samé pochybné existence, a ještě bez rodičů. Jenže jakmile jí ukázala dopis, ten dopis přímo z Bradavic, bez problémů ji vzala s sebou. A až prošli, se k ní ještě sklonila a poplácala ji po zádech. „ Tak hodně zdaru, mladá čarodějko ! "

Očima přejížděla po seznamu věcí co potřebovala. Téměř vše už měla. Zvedla pohled a rozhlédla se. "A teď kam?" Zeptala se sama sebe.

Když jí konečně padlo jedenáct, čekala. Věděla, doufala, že přijde vytoužený dopis z Bradavic.

Její bratr António jí nespočetně krát vyprávěl, jakou radost měl. On dostal svůj dopis ani né rok po konci války. Bylo to zvláštní temné období. Říkával jí. Ten ročník byl plný sirotků a on jím byl z části taktéž. Jejich táta by na něj byl pyšný, bylo by to jeho přáním. Těmito slovy přesvědčoval matku, aby ho nechala v Bradavicích studovat. A ona nechala... jenže později toho litovala. Proto to teď měla Mabel těžší, slova a přesvědčování už nestačila.

Den za dnem kdy se blížili její narozeniny doma houstla atmosféra. Obě byly jako na trní. Byla to směšná tichá nevyhlášená válka o to kdo se dřív dostane k poště, k onu o osudu rozhodujícímu dopisu.

Mabel doposud navštěvovala klasickou základní školu nedaleko svého bydliště. Když se den před svými jedenáctými narozeninami vracela ze školy, viděla jak její mamka vychází ze dveří držící lehce nažloutlý papír. Viděla jak se zastavila u koše, viděla v její tváři tu úlevu když obálku roztrhala, ani se neobtěžovala ji otevřít. Píchlo jí u srdce. Opravdu by to udělala.

„ Proč se tak divím? Co jsem jako čekala? Že mi přijde pogratulovat ? " Nadávala si tiše, když vztupovala do dveří.

„ Ahoj, zlato jak si se měla? " Zahrnula ji přehnaně mile otázkou, jen co vztouplia do obýváku.

„ Dobře. " Odvětila suše dívka. Byla na ni naštvaná a tak přešla hned k věci. „ Přišla dnes nějaká pošta? "

Bylo vidět že tato přímo mířená otázka její matku lehce rozhodila ale v zápětí se hned otočila a nasadila milý a spokojený úsměv. „ Ne zlato. "

„ Dobře. " Řekla Mabel přiškrceně, div zuby nezaskřípala. Bytostně jí vytráčelo jak z jejích slov byla cítit přeslazená chuť klamu. Nepřipadalo jí to fér, byl by to přeci její dopis.

Tehdy cítila jak jí pohlcuje odhodlanost, sebejistota a hrdost. "Udělala jsem dobře, a hodlám pokračovat." Pomyslela si. Jakoby se stoprocentně rozhodla až teď, i když už dávno tenhle plán rozjela. Možná pořád doufala, že jí tu příležitost její mamka sama dá. Nevadí, ona si poradí a dokáže jí, že se mýlí.

Byla tak odhodlaná, tak přesvědčená. Byla plná očekávání a hrdosti. Ano, ještě donedávna ji naplňovalo tolik silných pocitů. Jenže až teď, jakoby na ni dopadla tíha minulosti, kterou si tolik nechtěla přiznat, až teď začala pochybovat. Uvědomování si možných následků ji donutilo se zastavit a zhluboka se nadechnout vlhkého ranního vzduchu.