Naše Cesty / Draco Malfoy FF

2. Část - Kapitola druhá

Ten kufr byl téměř stejně velký a těžký jako sama Mabel. Ani nechápe jak se jí vlastně podařilo ho dotlačit až sem.

Právě teď na něm seděla, houpala nohama ze strany na stranu a opírala se o studenou zeď. Ten chlad jako by ji držel nohama na zemi. Její myšlenky se totiž stále ubíraly k dopisu.

Dopisu na rozloučenou, dalo by se říct.
Někdy teď dívka předpokládala že jej její matka najde. Je ráda že už se nachází v bezpečí za onou kouzelnou zdí. "Ona neví kudy se sem dostat. Tady mě nenajde." Uklidňovala se Ma. Vždyť ona by to taky nevěděla kdyby jí to brácha neukázal.

„ Ale no tak! Vždyť to nic není." Popichoval ji tehdy Anty. „ Při nejhorším si rozbiješ nos."

Na to však dívka jen zavrtěla hlavou. Představa rozbitého obličeje ji nijak nelákala. Bratrovi vždy ve všem plně důvěřovala ale tohle přece porušovalo fyzikální zákony! Je to nesmysl. Určitě další jeho trik a až se proti zdi rozběhne a rozbije se o ní, bude se jí smát.

„Ségra! Jak chceš na té škole studovat když se tam ani nedostaneš?! Jsem myslel že se těšíš na ten vlak. Že mě chceš vidět odjíždět?"

„ Ani né." Zamumlala a couvla. „ Jsem si to rozmyslela."

„Tak víš co?" Protočil mladík oči. „Sleduj, ty strašpytele!" A rozběhl se.

Dívka jen zalapala po dechu když jí mladík zmizel před očima. Jestli tohle byl nějaký jeho trik, tak hodně povedený.

Byl to šílenej nesmysl ale když už viděla lidi létat na koštěti, kouzelné rostliny a zvířata, věci měnící barvu a tvar a mnoho dalšího co se jí poštěstilo spatřit na jejich s bratrem tajných výletech, nemá důvod pochybovat ani o tomto.

Prostě jen zavřela oči a... proběhla. Jenom prošla, nic víc. Byl to strašně zvláštní pocit. Vlastně se nic nestalo a zároveň by tou zdí teď nejraději prosakovala hodiny tam a zase zpátky. Asi adrenalin... a nebo prostě kouzla.

Sáhla do sáčku a vytáhla si další Bertíkovu fazolku. Zatímco mlsala, vzhledla pohled a očima vyhledala hodiny. Hluboce si povzdechla. Vlak odjíždí až za hodinu. To se ještě na čeká!

Nikdy neoplývala trpělivostí, a tak se začala různě vrtět, seskočila z kufru a začala chodit sem a tam. Nebavilo ji čekat a ještě k tomu byla nervózní z toho všeho co se stalo a co se ještě bude dít.

Potřebovala nějak zaměstnat mysl.
Pohlédla na svoje věci, které ještě bude muset dotlačit k vlaku. Jen z té představy jí začaly brnět ruce. Na všechno byla sama.

„ Kdyby tu jen byl brácha... " Zašeptala zhrouceně. Nesmírně jí chyběl. To byl taky jeden z hlavních důvodu proč musí odjet do Bradavic. Musí zjistit co se s ním stalo. Zmizel, ze dne na den. A to je možné jen ve světě kouzel.

Ruce jí zabloudily k malé klícce s Kluběnkou uvnitř. Pomalu ji otevřela a opatrně tam strčila jednu ruku. Hned ji na prstech pošimrala jemná dlouhá srst.

„ Vždyť já jsem ti zapoměla dát jméno! " Uvědomila si Mabel a klidným hlasem promluvila k tvorečku. Posadila si ho na klín a hladila ho. Zjistila že jí to uklidňuje. Už nemyslela na žádná rizika, následky ani starosti. Vnímala jen jeho pravidelně podle dechu nadouvající se tělíčko.

„ Hm, co třeba...ne ne to je blbost. " Mumlala si pro sebe. „ A nebo...ne ne tak se jmenuje každý druhý. " Sklopila zrak. „ Co třeba Axel ? Ne to je moc.... něco jemnějšího.... Co třeba Duke? Hmmm, ne, ne to se k tobě nehodí. "

Kvůli jejímu zamyšlení polevila na ostražitosti a tak když tvoreček vyplázl svůj dlouhý jazyk a seskočil jí z klína jen se lekla a nedokázala dostatečně rychle zareagovat. Proto ještě nepojmenovaná kluběnka si to skákala po kamenné dlažbě nádraží pryč.

V Mabel to zděšením hrklo, ani si nevšimla jak se nádraží už stihlo zaplňovat více a více lidmi. Tak malý tvoreček v takovém houfu nepozorných a spěchajících lidí. Vždyť ho chudáka zadupou jak hlínu do země!

V cuku letu už se za ním dívka hnala hlava nehlava. Za zady nechala všechny své věci. V tu chvíli jí bylo stejně fuk jestli jí někdo něco sebere. I když ty nedojedené Bertíkovy fazolky by ji mrzeli.

***

„ Potvora chlupatá! " Nadávala Mabel když už se jí po několikáté zvířátko ztratilo z dohledu.

Udýchaně se opřela o zeď a rozhlédla se po již plném nádraží. Pohledem zabloudila ke svým věcem. Všechno vypadalo jako že je na svém místě, i když takhle zdálky si to netroufla tvrdit jistě.

Potřebovala popadnout dech. Už dobrou půl hodinu běhá tam a zase zpátky. Vždycky zahlédne někde v davu béžovou kuličku jak hopsoběhá. Kdyby to nebyla tak prekérní situace už by se válela smíchy na zemi. Alespoň už ví jak jej pojmenuje. Musí ho chytit, vždyť co nevidět přijede vlak a ona si chtěla získat ta nejlepší místa.

Zatímco se opírá o zeď prohlíží si dav kouzelníků. Brzy to budou její spolužáci a nebo rivalové. Malý i velcí, byly tu všichni i rodiče loučící se s těmi nejmladšími. Stejně starými jak ona. Jenže ona tu na rozdíl od nich nikoho neměla. Poprvé od chvíle co tohle všechno začala plánovat se jí postesklo, mrzelo jí to.

Sklopila pohled k zemi aby skryla že jí z oka ukápla slza. Jen jedna. Jako neposedná kapka, ta první co ohlašuje že se brzy spustí déšť. "Kdyby..." Pomylslela si ale svojí úvahu ani nedokončila. "Kdyby co?" Zahnala blížící se příval slz. Nebude brečet. I když už věděla. "Kdyby to pochopila, kdyby tu byla."

Vzhlédla. Musí se soustředit. Rozhlédla se jestli neuvidí nějakou stopu. Tu neviděla, ale viděla něco jiného. Zatrnulo jí. „ Jak?" Zašeptala ohromeně. Takhle to nemyslela. Chtěla rozptýlit, to ano, ale hledání kluběnky už jí stačilo dost. Ona tu byla, jenže to nechápala. To poznala Mabel už jen z pohybů kterými se její matka prodírala davem.