Naše Cesty / Draco Malfoy FF

2. Část - Kapitola třetí

Nádraží zaplňoval nepříjemně páchnoucí, avšak patřičně známý kouř z hučících motorů vlaků. Ševelení hlasů podtrhovalo očekávaný organizovaný zmatek a nadšení. Kdyby někdo pohlédl na tento zjev z ptačí perspektivy, připomněl by mu přeplněné a uspěchané, ale dokonale synchronizované mraveniště s mnoha pilnými mravenečky.

Každou chvíli do sebe někdo vrazil a vzápětí se omlouval. Všude byly houfy loučících se ale zároveň i vítajících se kouzelníků a čarodějek. Bohužel i nesměle rozhlížejících se mudlů si všiml nad nimiž s odporem ohrnul nos.

Byl plný pocitů, které však nedokázal popsat, nevyznal se v nich. Těšil se, byl zvědavý, to určitě, ale byl i nervózní... hodně. Nepřiznal si to však a namísto toho to potlačil. Vypnul ještě víc hruď. Jestli si to doteď kráčel po nádraží skrze každého kdo mu stál v cestě jako ten nejarogantnější fracek pod sluncem, tak teď mu to tu vyloženě patřilo.

Vrazil do nějakého chudáka co zrovna vynervovaně prohmataval kapsy svému příteli, který držel kelímek kafe. Bezpochyby to musel být nějaký akrobat, protože s kafem balancoval dokonale. Tedy do chvíle než, stále ještě poměrně malý chlapec s téměř bílými vlasy precizně uhlazenými a nagelovanými strčil, téměř určitě schválně, do jeho přítele. Ten se svalil na něj, on vylil kafe na dalšího chudáka a zkrátka se tam všichni začali bortit jak kuželky.

Chlapec se s omlouvání neobtěžoval, ale dal si záležet na tom, aby si pohled na tu spoušť vychutnal, když se otočil. Mohl si to dovolit a to hlavně díky tomu, kdo šel po jeho boku.

Otec, v jehož stopách chlapec kráčel, strašidelně pravidelně klapal svou vycházkovou holí o dlažbu nádraží. Byl to tak atypický zvuk natolik nehodící se do tohoto prostředí, až plně vynikal v příjemném ruchu. Chlapce ten zvuk stresoval, znal ho a už automaticky mu z něj mrazilo. Nebyl však jediný, a možná měl ještě výhodu oproti těm, kteří se ztišili a nenápadně se na ně zvědavě a trochu ve strachu otáčeli. Byl na to totiž zvyklí.

Všiml si výchovného pohledu své matky, která šla po jeho boku, když vrazil do toho mladíka. Narozdíl od otce měla alespoň nějaký výraz, dalo se v ní číst. U něj to už dávno vzdal. Jeho matka se na takto důležitou a reprezentativní událost opravdu vyšperkovala. Byla nádherně upravená a měla působivé šaty. Bylo pro ni důležité, kdo si co o ní a její rodině myslí. Proto i její syn Draco měl na sobě čistě bílou košili a nový kouzelnický hábit.

***

Její jedinou výhodou bylo že byla malá a lehce se ztratila v tom již plně zaplněném nádraží. Šance měla mizivé ale naděje umírá jako poslední. Hned jak spatřila v dáli svou mamku, srdce se jí rozbušilo dvojnásob. Tak rychle zase vklouzla do davu, aby našla tu svou malou potvoru. Musí ho najít, popadnout, sebrat všechny své věci, o kterých už ani nevěděla kde je nechala, protože se v tom zmatku už ani nedokázala zorientovat, a nastoupit do vlaku.

"Teoreticky primitivní, na provedení o něco náročnější..." Zhodnotila v duchu Mabel svůj myšlenkový pochod.

Byla to směšná hra na kočku a myš. Hra na honěnou, kterou byla zvyklá hrávat o letních prázdninách a víkendech. Dodnes však netušila že se ta hra dá hrát ve třech a že můžete být predátor ale i kořist zároveň. Přesně tak si teď připadala. Připadala si jak nějaký tvor dokumentovaný televizní stanicí natáčející o krásách a krutosti přírody.

Najednou postřehla jak se několik lidí kousek od ní pokácelo jak dříví v lese. V té hromadě zmatku viděla mihnout se malého krémově chlupatého tvorečka.

„ No jistě! " Vykřikla s takovou dávku bojivnosti že by se za to ani Viking nestyděl. „ Teď už mi ale neutečeš! " A rozběhla se za ním.

***