Naše Cesty / Draco Malfoy FF

2. Část - Kapitola pátá

Pelášila chodbou, co jí nohy stačily. Doleva, doprava, znovu doprava a pak zase doleva. Věděla, že jí tato trasa zavede do Hlavní síně. Pomineme-li, že si to myslela o všech svých předešlých nezdařených pokusech dostat se na oběd co nejdříve.

Když udýchaně přiklusala do cíle, rozhlédla se. Okamžitě spatřila své spolukolejnice sedět a cpát se lahodným obědem. Ach, jak jim záviděla, jak velký měla hlad! Její oči však pokračovali v pátrání a pročesávali řady obědvajících studentů.

Důvodem, proč teď sama půl hodiny, a to je ještě velmi slušný čas, běhala po hradě, jak slepý bez hole, je ten, že si potřebovala něco zařídit. Nebo alespoň takhle to řekla Ruby, aby se jí zbavila. A zabralo to, její kamarádka to nijak neřešila. Ve skutečnosti se však sháněla po jisté dívce. Ma totiž dostala
neutuchající potřebu se konečně začít soustředit na pátrání po bratrovi.

"Jenže jak mám najít čtyři roky ztracené bratra, když ani nejsem schopná najít jednu prvačku z Mrzimoru, kterou jsem zahlédla téměř před dvěma hodinami?" Povzdechne si a už to chce vzdát. Díky Merlinovi znenadání zahlédne karamelovou kštici a onu dívku s růžovými tvářemi. Upraví si hábit, uhladí ramena, narovná límeček a nasadí rádoby ledabyle tajemný výraz. "Škoda že nemám černé brýle, byla bych jak agentka." Polituje si během své tajemně důstojné cesty ke žlutě prostřenému stolu.

Odkašle si, aby její hlas zněl co nejvíc hrubě, jak u jedenáctileté drobné dívky je možné. Poklepe na rameno zmatené tiché dívce a ta otočí hlavu.

„ Ahoj Judith. Mohla bys na chvilku? " Mabelin hlas zní, jako havraní krákání a to, že se snaží šeptat tomu moc nepomáhá. Proto na ní oslovená dívenka pohlédne s vytřeštěnýma očima. „ Ahoj. " Zašeptá, ale normálně a postaví se.

„ Hej, mám na tebe prosbu..." Pokračuje Mabel snažící se napodobit tajemného padoucha z televizních pořadů. „ Potřebuju aby jsi se na své koleji poptala starších studentu, jestli něco nevědí o jednom chlapci..."

Judith zprvu hleděla velmi vyjeveně, nechápajíc nač se Mabel chová tak podivně tajemně. Teď však na dívku hleděla vyjeveně mnohem víc, ale s tím rozdílem že ji zaujala. „ O jakém chlapci?"

Ano, svůj důvod tohle divadlo rozhodně mělo a splnilo, to musíme Mabel nechat. „ Jmenuje se Andreas Ings..."

***

V jídle se vrtal jak matka ve svých záhonech s růžemi. Myslel, že mu praskne hlava. Hned dva předměty po sobě dohromady s Nebelvírem. Život si z něj začíná utahovat, stejně jako to už stihl někdo dneska ráno. Mimochodem od té doby se žádného pití nedotkl, možná ho ta hlava bolí kvůli tomu... Ne, ne, ne. Hlava ho bolí kvůli Potterovi, on za všechno může!

Nadskočil leknutím, když se celou Hlavní síní ozval výbuch. Rozhlédl se, kouř doutnal někde u Nebelvírského stolu. "No jo, se dalo čekat. Beztak to je ten zrzek Wesley, ten je na to dost tupej."

Vzhlédl, vysoko za okny viděl růst růže. Matka. Možná už mu začíná chybět. Vždyť dlouhá léta byl zvyklí výhradně ne její společnost. Rodina. Snape je taky rodina a nemá ten pocit že by mu nějak moc pomáhal, i když toho zjizvence dnes setřel dobře. I když jeho vztah se Snapem je... No, vlastně ani nevím, jestli se to vztahem nazvat dá.

Když tak zakláněl hkavu, vzpomněl si, že má mít přece radost. Vždyť teď budou mít první hodinu létání! Má možnost zabodovat, protože jeho otec ho na koště posadil dřív, než se naučil chodit. Létání a Famfrpál zbožňuje, hlavně protože v něm vždy boduje. Když se mu tím podaří zaujmout, třeba si udělá nějaké přátelé.