Naše Cesty / Draco Malfoy FF

1. Část - Kapitola šestá

Ležel na měkké posteli se sametovým, tmavě zeleným povlečením. Ruce, nohy od sebe jako když děláte v zimě do sněhu andělíčky. Jenže on se ani nepohnul. Hebký samet mu vždy dával pocit jako by se vznášel ale on teď měl spíš pocit, jako kdyby se propadal do nekonečna. Slzy mu došly a ty na tváři uschly. Už jen tupě zíral na bílí, prázdný strop v jeho velkém honosném pokoji.

Zabouchl dveře, rozhlédl se po uspořádaném velkém pokoji laděném do tmavě zelené a zhluboka se nadechl. Až potom na něj vše dolehlo. Tíha všech slov, skutečností, činů a pohledů.

Přemohl ho vztek, rozběhl se, skočil na postel a svýma malýma rukama začal bušit do polštářů. Seskočil z postele a běhal po noblesním pokoji, tam do něčeho bouchnul, tam zas kopnul. Nenadával, neznal snad žádné nadávky, byl to přeci jen ještě malý chlapec. Spíš si něco brblal a přes pláč si snad ani on sám nerozuměl. Některé slzy byly z bolesti srdce, některé zas protože si ve vzteku ukopl palec u nohy. Měl vztek snad na celý svět. Na otce, na toho proradně nudného pána s hodnotícím pohledem na Příčný, na ty drzý kluky, na tu otravnou holku. Na. na sebe.

„ Zklamal jsi mě ! "

Ten hlas se mu v hlavě rozezněl jako kostelní zvon a ne, a né přestat bít. Jakoby už neslyšel ani vlastní dech se znovu ve vzpomínkách ocitl zpátky na té chodbě. Říkal mu to, křičel to na něj pořád dokola. Ozvěna z chodby mu znovu nahnala husí kůži. Svezl se po bílé stěně pokoje na zem, opřel se hlavou o stěnu a zahleděl se do stropu.

Znovu se mu nahrnuly slzy do očí, znovu se mu ve svalech, v hlavě, po celém těle začalo ozývat tikání bomby. Prudce se postavil, uviděl na stole štos pergamenu po kterém se natáhl. Trhal a trahal, kousky rozhazoval kolem sebe. V místnosti to teď vypadalo jakoby tam nasněžilo, i přes to že jsou stále ještě letní prazdniny.

Pak sebou vyčerpaně hodil na postel. Ruce, nohy od sebe. Hebký samet ho obklopoval ale on se propadal. V puse měl slanou pachuť slz. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Aaaa" frustrovaně vykřikl. Pak otevřel oči a pohled znovu upřel na bílí, už neprázdný strop.

Zamračil se, krčil obočí jako snad nikdy před tím. Přímo nad ním teď byla dobrých deset čísel prasklina. " To tu nebylo. " Pomyslel si blonďák a pohledem v leže zkoumal tu podivnost. Byl zmatený, nedávalo mu to smysl vždyť ještě před chvílí tam žádná prasklina nebyla. Posadil se a rozhlédl se po pokoji, ale pak stejně zase spadl do peřin. " Snad se na to nepřijde ! " Stačilo ho ještě nepadnout než uslyšel opatrné zaklepání na dveře.

„ Draco ? "

„ Hmmm. " Ani se nepohnul, věděl že je to matka. On by neklepal.

„ Všechno v pořádku ?! " Narcisa se trochu zděsila když zahlédla tu spoušť.

„ Jo. "

„ Nevadí, no. Řeknu skřítkům aby to uklidnili. " Svým ladným vznešeným krokem s utrápeným a starostlivým pohledem přešla k chlapcově posteli. Pohladila svého syna po vlasech.

„ Omlouvám se. "

„ Pořád se zlobí? "

Přikývla. „ Draco ty ale za nic nemůžeš, rozumíš ? "

Blonďák se posadil a pevně ji objal.

„ Bude to dobrý, uvidíš. Jsi dobrý chlapec. Není nic, co bys nezvládl. " Chlácholila ho s láskou a on jen mlčel a užíval si to. Sem tam ještě potáhl nosem, ale už se cítil lépe, bezpečněji, klidněji.

„ Pozítří půjdu s paní Parkinsonovou k Madam Malkinové, něco ti na Příčné koupím, ano zlato ? " Dala mu pusu do vlasů.

„ Tak jo. " Naposled popotáhl Chlapec.