Marauder's life | • FF - HP

11_Pokračování neřečeného

Bylo poledne. Eleven se probudila až po desáté a další dvě hodiny strávila v posteli, ztracená ve vlastních myšlenkách, které se čím dál víc stáčely do nebezpečných a zakázaných vod. Snídaně už byla ztracená věc.

Na oblékání školního hábitu rezignovala. Natáhla si jen sukni a jednu z halenek, které si přivezla z domova. Kravata zůstala v kufru. Vystoupila z Nebelvírské věže a mířila přímo do Velké síně.

Cestou zaslechla Tichošlápkův štěkavý smích, který se rozléhal chodbami. James zase musel provést nějakou bláznivinu, což by mu bylo podobné. Eleven doufala, že Lily z toho zůstala stranou – ne teď, když to mezi ní a Jamesem začalo konečně trochu fungovat.

Zbývalo už jen pár kroků do síně, když ji cosi zastavilo. Mužská ruka jí sevřela předloktí. Dřív než stihla vykřiknout nebo se bránit, vtáhl ji někdo do stínu jednoho z výklenků.

„Snad se mě nebojíš.“ ozval se chladný hlas, ve kterém nebyla žádná otázka, jen suché konstatování. Oči si přivykly na šero a před ní se rýsovala známá ostře řezaná čelist a ušklíbnutí. Regulus Black.

„Tebe? To těžko.“ odpověděla ostře. Chtěla si založit ruce na prsou, ale on byl příliš blízko. Tiskl ji ke zdi, sotva se mohla pohnout. Zvedl ruku a neuvěřitelně něžně jí odhrnul vlasy z obličeje. Jeho prsty se lehce dotkly její čelisti, zatímco horký dech ji šimral na kůži.

Poslední dva dny po tom, co se políbili na hlídce, se setkávali jen na veřejnosti, vždy v přeplněné síni. Ale pokaždé cítila jeho pohled na sobě, ten neúprosný, chladný, který ji podivně přitahoval. Bylo to napětí, co ji k němu táhlo, jako by se ztrácela v něčem zakázaném a nebezpečném. A to ji fascinovalo.

Říká se že zakázané ovoce chutná nejlépe? Věděla že Regulus byl zakázaný.

Jeho prsty sklouzly dolů po její čelisti, a než se nadála, nahradily je rty. Jemné, ale vyžadující. Nebylo to jemné gesto, spíš jako kdyby zkoušel, co všechno si může dovolit. Její tělo reagovalo dřív, než stihla přemýšlet – zaklonila hlavu a dala mu tím jasný souhlas.

Zavrčel hluboko v hrdle, a ten zvuk jí projel tělem, až cítila, jak jí proudí horkost do tváří. Usmál se, nepochybně potěšený tím, jak na něj reaguje. Regulus byl přesně ten typ – majetnický, chladný, ale s touhou mít vše pod kontrolou. A ona mu to v tu chvíli chtěla dovolit.

Jeho rty se pomalu přesouvaly po její kůži, zanechávaly za sebou horkou stopu, která pálila, ale zároveň byla podmanivá. Když se konečně zastavil těsně před jejími rty, chvíli zaváhal. Těch pár milimetrů mezi nimi bylo nesnesitelně napjatých.

Eleven zvedla pohled a přes řasy se mu podívala přímo do očí. Ty šedo-modré oči, které byly jako rozbouřené moře, plné hrozby, ale zároveň něco, co nedokázala ignorovat. V nich se zračilo něco, co nikdy předtím neviděla. Chtíč? Zájem? Nevydržela to.

Prudce ho políbila. Její ruce, doteď uvězněné mezi jejich těly, se konečně uvolnily. Jednou mu zajela do vlasů, druhou si ho přitáhla za krk. Regulus odpověděl okamžitě. Jednou rukou se stále opíral o zeď, ale druhou ji držel pevně za pas, jako kdyby ji odmítal pustit.

Ztratili pojem o čase. Byli v tom zapomenutém výklenku už několik minut, možná déle, ale to nebylo podstatné. Eleven si jen uvědomovala, že si nemyslela, jak moc jí taková blízkost bude připadat tak... přirozená. Takhle se tenkrát se Samem necítila. Tohle bylo jiné, intenzivní. Když se nakonec od ní odtáhl, stále cítila jeho chuť na svých rtech a jeho kolínská se jí usadila v mysli. Voněl jako lakované dřevo, mořská voda a pergament.