Marauder's life | • FF - HP

14_Valentýnská přání

Zmijozelská skupinka seděla na dřevěné lavičce na kraji nádvoří, kde měli soukromí, zatímco většina studentů se držela ve Velké síni kvůli valentýnským oslavám. Regulus Black se opíral o stěnu hradu a v rukou držel drobný přívěsek, prsty klidně přejížděl po jeho povrchu. Přemýšlel nad tím, kdy ho předá Eleven, pro kterou ho nechal na zakázku vyrobit.

„Ona mě prostě švihla tou knihou," stěžoval si Evan, zatímco si mnul hlavu. Barty vedle něj se smál tak moc, že téměř spadl z lavičky. Pandora se ho snažila držet vzpřímeně.

„Být na jejím místě, švihla bych tě už na začátku hodiny," prohlásila Pandora, pohodlněji se uvelebila a podívala se na Reguluse, který k jejímu překvapení také vypadal pobaveně, možná dokonce pyšně. Ten pohled neušel ani Evanovi.

„To jste všichni na její straně?!" vyhrkl Evan rádoby uraženě. Věděl, že to s ní přehnal, ale teď si chtěl hrát na dotčeného. „Chápu, že Regulus a Pandora, ale i ty? Jdi do prdele, Barty!" zavrčel směrem ke Crouchovi, který vyprskl dalším smíchem.

„To, že se s Potterovou scházíme, neznamená, že budu vždycky na její straně," opravil ho Regulus. Jeho hlas zněl lhostejně a klidně, ale lhal, přítomnost Eleven Potterové v jeho živoě byl obrat, to věděli všichni.

Evan mu věnoval nedůvěřivý pohled. „Neříkej mi, že to nemá na tebe žádný vliv." Vzduchem se neslo tiché napětí, které rozptýlil Barty svým mezi smíchem zaslechnutým komentářem.

„Od té doby, co se 'scházíte' - což je od Vánoc, pokud se nepletu - je s tebou konečně řeč," vysoukal ze sebe Barty mezi výbuchy smíchu.

Regulus na něj vrhl zamračený pohled, ale neřekl nic. Nemohl popřít, že Barty měl pravdu. Cítil se lépe, když byl s Eleven. Byla jako sluneční paprsek, který prorážel temnotu, jež se na něj valila z jeho rodiny, z Voldemortova vlivu, ze Zmijozelských, kteří by jeho tajný vztah nikdy neakceptovali. Ale ona mu přinášela pocit klidu. Zvláštní způsobem ho její optimismus, její energie vyrovnávaly. A možná... možná se i trochu uvolnil po půl roce co na něm byl neuvěřitelný nátlak.

S Eleven trávil hodiny v tichu - ať už v chodbách Bradavic, kde zůstávali nepozorovaní, nebo v knihovně, kde každý seděl ponořený do vlastních myšlenek. Nikdy mezi nimi nebyla potřeba slov. Z její přítomnosti cítil uvolnění, jako by její samotná existence dokázala vybalancovat tu temnotu, která v něm rostla.

Ale jejich vztah musel zůstat tajemstvím. Mulciber, Lestrange, Snape - všichni tři byli věrní Pánovi zla a nesmírně nebezpeční. Kdyby zjistili, že Regulus Black, jeden z rodiny nejslibnějších následovníků Voldemorta, se schází s „krvezrádkyní" Eleven Potterovou, bylo by to katastrofální. Hrozilo, že by si to vzali do vlastních rukou, a to by mohlo mít strašné následky.

„Hou hou! To je téma tabu," skočil do rozhovoru Evan, který se snažil odvést pozornost od Reguluse a jeho vztahu nevztahu. „Domluvili jsme se, že o Regulusovi a Potterové mluvit nebudeme."

„Fajn," přikývl Barty s úsměvem, „tak zpět k tomu, jak tě Potterová praštila knihou přes hlavu."

Evan se zašklebil, ale přijal to jako lepší alternativu než rozebírání Reguluse a Eleven. Upřímně, Eleven mu až tak nevadila. Byla vtipná, chytrá a nejednou se dokázala postavit i jemu. Byl to spíš problém Mulcibera a jeho party, kteří sledovali každý krok. Vztah mezi ní a Regulem by u nich neprošel.

„Nebo," nadhodil najednou Evan a naklonil se dopředu, „se zaměříme na to, že támhle jde starší Black a Reggieho vyvolená."

Regulus automaticky zvedl pohled směrem k bráně hradu. Tam kráčela Eleven s jeho bratrem Siriusem po boku, oba zapojení do živé konverzace. Sirius gestikuloval tak energicky, že to vypadalo, jako by někomu vykládal celý příběh. Za nimi šel Remus Lupin, který se usmíval nad jejich diskuzí.