Marauder's life | • FF - HP

18_Po zkouškách

Eleven se unaveně vlekla po chodbě vedle Bartyho, zatímco kolem nich proudili studenti, kteří právě dokončili zkoušku NKÚ. Měla pocit, jako by každá její myšlenka byla těžší než ta předchozí. Včerejšek a předevčírek trávila dlouhé hodiny v knihovně a teď ji únava dohnala. Jediné, po čem toužila, bylo padnout do postele a spát aspoň celý den.

„Celou dobu jsi poskakoval na židli, Barty,“ pronesl Evan ostře, když k nim došel. Jeho hlas prořízl ruch kolem nich a v Eleven to vyvolalo neočekávaný výbuch smíchu. Byla tak unavená, že jí to přišlo nesmírně vtipné, a její smích se nesl chodbou.

Barty pozvedl obočí, překvapený tím, jak snadno se stala terčem. „Inu, jestli jsi celou dobu sledoval, jak poskakuju, pak tvoje výsledky NKÚ budou asi hodně marné,“ pronesl s pobaveným úšklebkem. Eleven se znovu téměř rozesmála nahlas, představovala si Evanův ztracený výraz při zkoušce.

„Ale to ne!“ začal se bránit Evan. „Nesledoval jsem tě, jen jsem si toho náhodou všiml!“ Eleven už nemohla zadržet další vlnu smíchu. Barty se k ní přidal a jejich chichotání přitahovalo pozornost okolních studentů.

Náhle ucítila jemný dotek na své ruce a tichý odměřený hlas ji vytrhl z veselí. Regulus se nečekaně objevil po jejím boku a nenápadně ji chytil za ruku, jakoby to byl ten nejpřirozenější akt na světě. Pro ostatní snad nic neznamenal, ale pro Eleven to byla známka jejich skrytého pouta.

„Když se při zkouškách rozhlížíš po třídě, Evane,“ pronesl Regulus ledově klidně, aniž by pustil Eleveninu ruku, „zkus aspoň nekousat brk. Vypadáš pak nervózně.“ Barty se rozesmál ještě víc, zatímco Evan po Regulusovi hodil podrážděný pohled, který však ani zdaleka neodpovídal chladu v Regulusových očích.

„Jak jsi to zvládla?“ zeptal se pak Regulus jemněji a sklonil se blíž k Eleven, zatímco jí zastrčil pramen vlasů za ucho. Jeho tón byl o poznání mírnější než ten, kterým mluvil s ostatními, a Eleven vděčně přitiskla tvář k jeho ruce. Teplo jeho dotyku ji uklidňovalo, i když byl obvykle tak chladný a lhostejný k ostatním.

„Myslím, že to bude výborná,“ odpověděla s mírným úsměvem, „ale i nad očekávání by bylo v pohodě.“

Regulus se lehce pousmál – ten jeho typický, sotva znatelný úsměv, který si málokdy dovolil ukázat. Přitáhl si ji k sobě a vtiskl jí jemný polibek na rty. Nebyl to vášnivý polibek, spíš krátký, skoro formální, přesto v sobě nesl něco, co hřálo u srdce. Bylo to jako potvrzení jejich tajemství, které zůstalo skryto před ostatními.

„Nechte si to na jindy!“ zahnal je však Barty s úsměvem a mávnutím ruky. Eleven na něj spiklenecky mrkla, uvolnila se z Regulusova objetí a tiše se rozloučila se zmijozelskou trojicí, než se vydala do Velké síně.

Bylo by příliš podezřelé, kdyby zůstávala se Zmijozely příliš dlouho na očích. Bradavický hrad byl jako rozlehlá pavučina drbů, a cokoli, co se kde šustlo, se rychle rozneslo po celém hradě.

•••

Eleven si povzdechla a položila hlavu do dlaní. Byla unavená nejen zkouškami, ale i tím, jak musela neustále balancovat mezi dvěma světy – světem Pobertů a světem, který sdílela s Regulem.

„Tak co NKÚ, Potterová?“ ozvalo se z vedlejší části stolu, když se na ni otočil Frank. Jeho úsměv byl jako vždy zářivý a bezstarostný. Eleven se k němu automaticky usmála a pokrčila rameny.