Fallentes

5.

„Jáááááj!" zaječela jsem na celý náš byt a vyletěla jsem z koupelny, přičemž jsem vrazila do táty.

„Co to je?" zašeptala jsem přiškrceně a přichytila klátící se ospalou Zo na mém rameni. Druhou rukou jsem neurčitě máchla do vzduchu a dál jsem na tátu valila oči. Tomu až po pár vteřinách rozespálého koukání na mou maličkost došlo, co vidí. Vyvalil oči stejné barvy jako moje a nechápavě se podrbal na temeni hlavy.

„Co.. proč... jakto?" mrmlal.

„Já nevím!" křikla jsem bezradně a opět jsem vešla do koupelny. Pohled do zrcadla už mě tolik nevyděsil, ale stále ještě natolik, abych byla slušně vylekaná.

Vlasy jsem měla jasně zelené, jako listy jahod v rozpáleném létě, a od ramen níž se mi udělaly fleky stejné barvy, akorát ne tak výrazně. Krk byl zelený úplně, směrem dolů fleky řídly, na kotnících už žádný nebyl, ale chodidla a dlaně na tom byla úplně stejně jako krk.

A bylo mi blbě, uvědomila jsem si po delší chvíli čučení do zrcalda.

Slušně blbě.

Bolelo mě celé tělo a hlava mi třeštila jako kdybych měla střední otřes mozku, což už se mi jednou kvůli mé šikovnosti podařilo.

„Já, potřebuju si lehnout, je mi strašně..." načla jsem, ale nedomluvila jsem. Nějak se mi zatemnilo před očima, jako bych byla pod závojem a oči mi odpluly do neznáma a pak tma. Poslední věc, kterou si matně pamatuju, je ta, jak táta řekl dost neslušné slovo, což k němu vůbec nesedělo.

(Tákžé... Nějak jsem to stihla. Kapitolka je tak krátká schválně a snad vás aspoň trochu napínám :D Zítra bude další pokračování, pokud bude čas ;) )