Fallentes

6.

Remember me for centuries!

To mě probralo. O oblíbenou písničku jsem přeci nemohla přijít! Potichu jsem si ji začala prozpěvovat. Teprve když skončila, otevřela jsem oči a podívala se na strop. Všechno bylo v pořádku, byla jsem ve svém pokoji, na své posteli.

„No konečně ses probrala!" zajásal táta stojící ve dveřích.

„Jé, ahoj tati!" pozdravila jsem ho. Byla jsem hodně zblblá, vůbec mi to nemyslelo, takže jsem se jen hloupě křenila a pokusila jsem se posadit. Natáhla jsem ruce, abych se mohla dostat do správné polohy a... zaječela jsem znova.

Ruce byly celé zelené, stejně jako celý zbytek mého těla, kam až jsem se dokázala podívat.

„Jdi se kouknout do zrcadla, Teki," kývl na mě táta smutně. Vylezla jsem z postele a nazula jsem si bačkory. Cesta do koupelny trvala nepřiměřeně dlouho, jako by se zpomalil čas.

Před zrcadlem jsem se ale probrala. Abych to vzala jednoduše. Byla jsem absolutně a stoprocentně zelená. Všude. Bez výjimky. Ani kousek kůže nezůstal tělový. Vlasy jsem měla u kořínků černé jako noc, směrem dolů se zbarvovaly do zelené a konečky byly zase černé. Obličej byl samozřejmě zelený, všechny pihy zmizely, rty se mi zbarvily do takové červenozelené a oči se mi snad zvětšily, aspoň to tak vypadalo. Duhovky zezelenaly do barvy čerstvého hrášku. A nehty zhnědly. Ne tak hnusně hnojovitě, spíš jako když vytáhnete z antikvariátu hodně starou knížku a nalistujete na jakoukoli stranu s popisnou mapkou.

Najednou se za mnou objevil táta a já si uvědomila jednu a doufala jsem, že i poslední změnu. Byla jsem vyšší než on, možná jen o kousíček, ale byla. Správně jsem měla být o hlavu menší.

„Není divu, že jsi byla v bezvědomí celých 24 hodin. Tvá matka mi sice říkala, že případnou proměnu zvládneš sama, ale už jsem tě chtěl odvézt do nemocnice, vypadala jsi tak..." tátův hlas se zlomil a tak si jenom povzdechl a odešel.

Ještě chvíli byly slyšet jeho pomalé kroky. Obrátila jsem pohled zpět k zrcadlu a taky jsem si povzdechla. Proč je život tak nefér? Už jsem nemusela pochybovat o tom, že jsem elfka.

Teprve teď mi ale došla jedna děsivá věc. Na mém rameni neseděla Zoé. Rychlostí světla jsem vletěla zpět do pokoje a ohromně jsem si oddechla, když jsem kočku spatřila ležet na posteli. Stulila se do klubicka na mém polštáři, ale nepředla. Proč teda nebyla se mnou? Přišla jsem k ní blíž a opatrně jsem jí podrbala po hlavičce.

Zo otevřela oči a pronikavě se na me podívala, jako bych jí byla cizí. To mě vyděsilo. Pak se ale pomalu zvedla a priťapkala ke mně- krůček po krůčku. Nedůvěřivě mě očuchala a pak, když jsem to vůbec nečekala, mi skočila do náruče a začala příst o sto šest. Asi uznala, že jsem pořád ta samá Tereza, někde vevnitř.

Než jsem si to stihla nějak výrazně uvědomit, lehla jsem si i s předoucí Zoé na postel a do minuty jsem usnula. Taková proměna je opravdu náročná, to mi můžete věřit.

(Dá se to aspoň trošku číst? :D No, snad jo, komentujte, kritizujte, chvalte, prostě co chcete ;) Zítra snad bude další kapitolka :) )