Fallentes

19.

Tak takhle to vypadá, když člověk zemře. Všude okolo mě voněla svěží tráva a poblíž mé hlavy se pásl malý koloušek. Slyšela jsem cvrlikání nějakých ptáků a vzdálené hučení vody, možná potůčku nebo řeky. Pomalu jsem se rozkoukávala po tom, co bylo asi nebe. Slunce mi hřálo na tvářích a jeho paprsky vytvářely skrz větve nedaleké břízy zvláštní obrazce.

Najednou jsem si uvědomila, že někoho držím za ruku. Otočila jsem se a vyvalila jsem oči, když jsem spatřila kluka, jak na mě upírá jasně modré oči. Z neznámých důvodů se na mě usmál.

„Ta zelená ti sluší," zalichotil mi a pár vteřin na to usnul.

Já se otočila na druhou stranu a sledovala jsem pasoucího se kolouška. Hrozně se mi chtělo spát a klížily se mi oči.

Zaslechla jsem šustivé kroky. Přicházela ke mně nějaká vysoká žena. Krásná jako anděl a s očima zelenýma jako čerstvý hrášek. Ty oči mi byly hrozně povědomé.

Sklonila se ke mně, pohladila mě po tváři a s úsměvem řekla jediné slovo: „Dceruško."

V tu chvíli mě má únava přemohla a já usnula s pocitem, že jsem konečně doma. Že jsem tam, kde být mám.

Ale... Co sakra dělala za tou břízou teta Miluška?

(Tak jo, nebyla jsem hnusná a máte to tu již dnes! :) Miluška je prostě všude :D Tak co, líbilo se? Pokud ano, dejte vědět, pokud ne, dejte taky vědět a zdůvodněte svůj názor ;) )