Fallentes

13.

„Tohle je jezdec," kývla Zo směrem k něčemu, co vypadalo dost prapodivně.

„Jezdec? Vždyť to vypadá jako useknutá koňská hlava, a to nechci být morbidní!" byla jsem naprosto zoufalá. Tahle hra má tolik různých figur a i když mi Zoé popsala teprve pěšce a střelce, byla jsem ztracená.

„Hele, moc si cením tvého vysvětlování, ale asi mi budeš muset v průběhu hry připomínat kdo jak může chodit," poznamenala jsem a přesedla si na tvrdé podlaze. Táta šel na nějakou pracovní schůzku (v neděli?), a tak jsme byly samy. Doufala jsem, že táta i teta dorazí co nejpozději, protože pohled na zelenou dívku a kočku hrající spolu šachy by je mohl trochu vyděsit..

„Nediskutuj a poslouchej. Jezdec se pohybuje skoky ve tvaru písmene L - dvě pole rovně a jedno nabok, respektive jedno rovně a dvě nabok. Může přeskakovat postavy své i soupeřovy. Jezdec při každém svém pohybu změní barvu pole, na kterém stojí. Z bílého pole se při svém tahu dostane vždy na černé pole a naopak. Je ti to alespoň trochu jasné?" vysvětlovala a do rytmu své řeči pokyvovala hlavičkou. Odevzdaně jsem kývla a připravila se na další, možná ještě složitější figurky. Naštěstí už zbývaly jenom tři, víc bych asi nezvládla pobrat.

Měla jsem to tušit, měla jsem to tušit a ještě jednou, měla jsem to tušit! Jakmile mi Zo dovysvětlila postavy a chtěla mi ukázat postup hry, ozvalo se známé cvaknutí zámku, jak se táta vloupával do bytu. Většinou nepanikařím, ale teď šlo do tuhého. Teta Miluška by mě mohla vidět v mém nenalíčeném stavu. Sice to zní jako ta největší blbost, kterou slýcháte ve filmech od rozmazlených barbín, jenže u mě to byl dost vážný problém. A do koupelny jsem vlézt nemohla, ta je vidět hned z předsíně. Zoufale jsem se podívala na Zo.

„Skliď šachy. Nejlépe je smeť pod postel. Pak se celá zahrabej pod peřinu a dělej, že spíš," poradila mi klidně a s jiskrami v očích mě pozorovala, jak zběsile házím šachové figurky a desku pod postel. Nemůžu jí to vyčítat, v tu chvíli mi nijak pomoct nemohla.

Za pár vteřin už jsem opravdu ležela celá zahrabaná pod peřinou a bylo mi horko. Měla jsem na sobě tričko s tříčtvrtečním rukávem a dlouhé džíny. K tomu si přičtěte nějakých 22° pokojové teploty a teplou peřinu. Rovná se vedro.

„Kdepak máme naši malou slečnu?" hlaholila Miluška z předsíně. „Mám pro ní dárek!"

No nazdar, další povedenou věc do mé sbírky ‚pro malou slečnu'. I nadále jsem vytrvale předstírala spánek, i když jsem měla pocit, že za chvíli ze mě bude dušená Tereza. Po chvilce mrmlání, kterému jsem příliš nerozuměla, cvakly dveře, tentokrát ty od mého pokoje. Ležela jsem klidně a podle možností jsem dýchala co nejpravidelněji.

„Spí!" zašeptal táta a pomalu zavřel dveře. Myslím, že věděl, jak to ve skutečnosti je, ale byla jsem mu vděčná za záchranu. Jakmile se kroky vzdálily a v kuchyni začala hučet rychlovarná konvice, pomaloučku a potichoučku jsem se vyplížila z pokoje, přičemž jsem Zoé strčila pod postel. Teta nemusela vědět, že mám číču, zatím ne.

Z předsíně do obývákokuchyně nevedou žádné dveře, je tam pouze volný průchod, takže jsem musela rychle vklouznout do koupelny. Co nejtiššeji jsem se zamkla a pokud možno co nejpřirozeněji jsem si na obličej naplácala tunu makeupu. Potom jsem stejně tiše odemkla a už hlučněji jsem vpadla do kuchyně. Před tím jsem se ještě trochu rozcuchala, aby to vypadalo důvěryhodněji a nahodila jsem ospalý obličej.