Nauč mě milovat

1 část-

Bolest. To jediné co v tuto chvíli dokážu vnímat.

Držím ho za ruku a vzpomínám. Vzpomínám na všechny krásné vzpomínky, které jsem za celý svůj život stihla nastřádat do mé hlavy a naplnit jimi srdce, které právě teď praská na milion kousku.
Jeho ledové ruce tisknu v těch mích a nechci si připustit že je konec.

„ Přeci mě nemůžeš jen tak opustit tati."vzlykla jsem do prázdna,ale už bylo pozdě. Ležel přede mnou bez jediné známky života a já si bezmocně přála ať je to jen jedna z mých dalších nočních můr,ale tentokrát tomu tak nebylo a byla to krutá realita.

Byl to konec. Už ho neuvidím nikdy se smát a říkat sva přihlouplá moudrá kterým jsem nikdy nerozuměla. Říkal vždy že je pochopím,tak snad už dospěji a porozumím jeho slovům.

Hladila jsem jeho ledove ruce a přes rozmazaný výhled jsem se podívala na otevírající se dveře přede mnou.
Stálá v nich má matka se slzami v očích a klíčemi od auta.

Věděla jsem co to znamená a jedna neposlušná slza se opět vydrala na povrch a zmáčela mi oči.

Toto jediné gesto byl opravdu konec. Musela jsem odejít a nechat to plavat,ale to nešlo opravdu ne.

Mama přistoupila k lůžku kde táta bezvládně ležel a vzala ho za ruku a do prázdné místnosti se vznesla její slova.„ Miluju tě Thomasi a vždy budu."

Zvedla jsem se z lůžka a políbila tátu na čelo a vyšla jsem z pokoje. Bouchnutí dveří za mými zády to všechno ukončili fyzicky,ale po psychické stránce ho tu stále mám a je tu s námi, ale tím se snažím jen přesvědčit sama sebe a to bolí ještě víc.

Chytila jsem mamku za ruku a vyšla jsem společně s ní z nemocnice.
Nasedla jsem do auta a koukala jsem z okénka na mizící budovu za námi a zastesklo se mi ještě víc. Pořád mi nedochází že je toto opravdu konec. Je to nepopsatelné jak jsem se v tu chvíli cítila a zpráva kterou se mi žena sedící vedle mě chystala říct nebyla zrovna nepříjemnější.

„ Zlatíčko vím že to teď opravdu nechceš slyšet,ale nemůžeme zde bydlet, táta platil vše a já teď nemůžu doplatit nájem, musíme se přestěhovat." Jen co to dořekla se mi svět zhroutil ještě víc a já se začala ztrácet ve tmě vzpomínek. První musím opustit tátu a teď i rodné město. „ V těchto ulicích jsem běhala už jako malá mami, nemůžeš mě jen tak odvést pryč a odstřihnout vše co mi ještě zbylo po tátovi. „ Maddie pro mě to také není jednoduché,ale je to nutné."

Hned jak auto zastavilo jsem otevřela dveře a vešla do domu . Vystoupala jsem schody do mého pokoje a šla si zbalit všechny potřebné věci a vydat se na novou cestu, která tedy opravdu nebude jednoduchá.

Fotky s rodinou a přáteli vysící na zdi tu dnes musí zůstat a být zapomenuti jako toto místo. Už v tomto pokoji nemůžu být ani chvíli. Na posteli ležela tátova stará kšiltovka. Vzala jsem ji tedy do rukou a nasadila na hlavu.

Rozhlížím se po pokoji a přepadávají mě myšlenky, které říkají věty které nechci aby byly vysloveny." nakonec je dobře že se stěhujeme pryč". Nechtěla jsem si to připustit,ale vzpomínky zaplňovali celou místnost a já musela pryč a zapomenout. Zapomenout na bolest která mě provází od doby co jsem se tu osudnou zprávu dozvěděla.

Kšiltovku jsem upravila na hlavě aby seděla tak jak potřebuji a vydala jsem se zpět do auta ve kterém teď strávím pár ukrutných hodin cesty.

Sedla jsem na sedačku v autě a položila máme otázku, kterou jsem radši neměla vypouštět z úst, protože jsem se dočkala odpovědi kterou jsem nechtěla slyšet.
„ Kam vlastně jedeme mami?" Zeptala jsem se tedy a mama odpověděla čtyřmi slovy, které učinili mě zamrznutí. „Jedeme k Leclercům do Monaca."
Zamrzla jsem na místě a jen koukala před sebe, chtěla jsem něco říct,ale máma byla rychlejší.
„Pascale mi zavolala hned co se dozvěděla tu věc s tátou a nabídla nám že můžeme zůstat chvíli u nich než si najdeme nějaké bydlení.

Příjemní Leclerc je mi dost známé. Pascale je maminina kamarádka už od střední školy a já se s její rodinou vídám už od malička. Charles je můj nejlepší kamarád už léta,ale jeho mladší bratr mě vytáčí a nemůžu ho vystát tak jako on mě. Ostrá atmosféra mezí námi byla vždy od první chvíle co jsme se spatřili.

„Mami vždyť víš že Arthura nemůžu vystat." Předsedila jsem skzr zuby. „ Zlatíčko víš co se říká mezi laskou a nenávisti je tenka hranice." Toto jsem fakt nepotřebovala slyšet právě ted. Hodila jsem na mamu nemilosrdný výraz a dal se koukala na cestu.

Byly dvě hodiny odpoledne když jsme dorazily do Monaca. Honosný barak s velkými okenicemi a květinami před vchodem. To bude teď můj domov na pár dní.

Dveře se otevřely a já Charlese spatřila po třech dlouhých letech. Už to nebyl ten malý nevyspělý kluk. Vypadal úchvatné a jeho triko mu obepínalo mohutné svaly.

Rozeběhla jsem se k němu a ihned jsem mu padla do náruče. To on byl ten člověk, kterého jsem potřebovala obejmout abych na chvíli přestala myslet na otce. Charles mě tiskl na svou hruď a do ucha mi šeptá jak jsem mu chyběla.

„ Ahoj Anno." Podzravil mou mamku která stála hned za námi a také Charlese objala. Hned za nimi se znovu otevřeli dveře a znich vystoupila krásné oblečená Pascale a hned za ní Hervé.
Objala jsem oba dva a došla jsem si pro své zavazadla.

Moderní interiér krásné komponoval s výhledem na moře a kopcemi za ním.
Charles mě zavedl do mého pokoje. Celou cestu jsme mlčeli,ale hned jak jsme se posadili na postel Charles začal mluvit.

„Moc mě to mrzí Maddie nevím jak se v tuto chvíli cítíš,ale chtěl jsem ti udělat radost." S čím mi chtěl udělat radost? Koukala jsem na něj a čekala co se bude dít. Vytáhl z kapsy nějakou kartu. Koukala jsem na něj a nevěřícně kroutila hlavou. „ tohle je karta se kterou mas neomezený vstup do paddocu a jsi vždy vítána ve stáji ferrari mluvil jsem s ředitelem a moc rád tě tam znovu uvidí." „dekuju hrozně moc Charlesi."

S formulí 1 mam úžasné vzpomínky, chodila jsem na Charlesovi závody a fandila mu společně s tátou a bude hrozně fajn být zase zpět a cítit ten adrenalin.

„Kde je vlastně Arthur?" Zeptala jsem se, protože mi přišlo divné že tu není. „ Je na rande s jednou holkou jmenuje se Christina." To by mě nenapadlo že Arthur někdy půjde na rande. Ano poslední dobou všude narážím na fotky Arthura a na články o tom jak je úspěšný. Musím uznat že vypadá úchvatné na každé fotce,ale i přesto ho nemám ráda.

---------------------------------

Profil maddie_armitage je soukromý



❤️Liked by charles_leclerc and 102 others

Maddie_armitage: děkuju moc za paddock card od @charles_leclerc . zlepšilo to náladu

Zobrazit dalších 10 komentářů

Charles_leclerc: jsme rád že udělal radost

Scuderiaferrari: už se na tebe nemůžeme dočkat až bude paddoc zase rozzářený tvým úsměvem
Elisabeth.petite: drž se zlato❤️

__________________________

Ahojky tak snad se vám první část líbila. Arthru už bude v další kapitole a jsem zvědavá jak to mezi nimi bude. Mohou tu být chyby za které se moc omlouvám je to můj první příběh,ale doufám že se vám bude líbit i tak❤️