Nauč mě milovat

9 část-

MADDIE

Rozhovor s Arthurom mi utkvěl v paměti. Byla jsme si naprosto jistá s tím co jsme řekla. Potřebovala jsem čas. A on určitě taky. Bylo by nanejvýš hloupé kdybychom se znovu sblížili. Něco v koutu mé mysli a mého svědomí mi napovídalo že to byl správný krok.

Nechtěla jsem být znovu raněná i potom všem co se stalo s tátou. Nechtěla jsem si to přiznat,ale na Arthurovi mi vždy záleželo, proto jsem takto pronesla i mé rozhodnutí.
Nechtěla jsem ho ranit.

Na druhou stranu mě pořádně vytáčelo že na něj pořád myslím. Už jsou to dva týdny od te doby co jsme se neviděli a tento víkend je úžasnou příležitosti k tomu abych ho znovu spatřila.

Tento závodní víkend se odehrává v Austrálii. Takže je nad míru jasné že tu bude mít Charles bratri mezi ně nepatří nikdo jiný že Arthur. To by bylo v pořádku jenže se tento víkend jede zde i formule dva.

V paddocku je rušno. Vše se tu chystá a já jen procházím mezi lidmi, kteří vedou jiné životy a nemají ani ponětí co se myhne v hlavách ostatních inženýrů natož to čím si procházejí piloti formulý. Tento sport je náročný fyzicky,ale ještě víc je namáhavý po psychické stránce. Musíte se umět postavit na nohy a začít makat jinak vás v této branži snědí za živa.

Má hlava plna myšlenek které si tam pobývající bez mého povolení mi začínají motat hlavu a já jsem si potřebovala dojít pro pití. Naštěstí jsem tedy byla už u budovy Ferrari.

Vešla jsem do vnitř a rovnou do konferenční místnosti kde jsem flašku nechala. Popadla jsem ji a vyšla z místnosti.
Procházela jsem chodbou a kolem pootevřených dveří.

Normálně bych prošla a neřešila to,ale v malém úhlu meho pohledu jsem spatřila Arthura jak sedí schoulený na zemi. Doufala jsem že je vše v pořádku,ale on zvedl pohled a všiml si mě. Jeho oči byly celé rudé od pláče.

Vešla jsem do místnosti a zavřela za sebou dveře. Přistoupila jsem k Arthurovi a sedla si vedle něj na studenou zem.

Mlčela jsem a čekala jestli Arthur něco řekne. Zda mě odkopne pryč či se otevře a vysloví co ho trápí on na mě však jen hleděl. Po pár minutách se odhodlal ke slovům a promluvil.

" Mám strach." Zašeptal a mlčky na mě hleděl. Bylo mi jasné proč. Pořád nemá jistotu jestli bude mít sedačku na příští sezónu. " Bojím se že nebudu dost dobrý na to předvést co dokážu a ukázat že mám důvod na to zůstat v týmu." Když to říkala chvěl se mu hlas. " Vím jaké to je . Bojíš se že selžeš a pořád přemítáš nad tím že musíš stále něco někomu dokazovat, bojíš se budoucna a proto se ztrácíš v přítomnosti." Pohledla jsem na něj. " Ale to nesmíš Arthur. Neztracej hlavu a věř si. Jsi pilot co má talent a všem to ukážeš.  Motosport je prostě takový. Jednou jsi dole,jednou nahoře a mít někoho,komu se můžeš svěřit je nesmírně důležité proto jsem tu pro tebe jak jsem řekla,ale musíš věřit sam sobě, musíš důvěřovat svému talentu, svým nápadům a vecem, které chces dělat . Musíš zkoumat chyby a pak otočit list a soustředit se na jejich napravení při dalším závodě."

Pohledla jsem na něj a jeho oči už nejsou tak tmavé. Jeho diamanty nabírají svůj lesk a bylo vidno že si má slova vzal k srdci.

Hledel do mých očí a já do těch jeho. Jeho oči už nebyly plné otázek,na které chtěl znát odpověď a tím mě uklidnil ještě víc, protože si vzal k srdci i má slova o tom že potřebujeme čas. A důkazem byl právě tento okamžik dáváme si navzájem čas a jsme schopní spolu mluvit a naslouchat tomu druhému.

" Armitage." Slyšela jsem své příjmení z dáli. Byl to ředitelův hlas. Vyšla jsem tedy z místnosti kde byl Arthur a vydala se mu vstříc.

" Ano pane řediteli?" Položila jsem otázku. " Maddie potřeboval bych tvou pomoc, Mia je dlouhodobě nemocná a nezvládne tento víkend přijít takže tě chci poprosit aby jsi za ní zaskočila." Kývla jsem hlavou,ale ještě než jsem něco stačila říct už byla Mattia pryč.