Nauč mě milovat

15 část -

Maddie

Velká cena Španělska. Trať na, kterou se těším Od samého začátku sezóny. Od každé zatáčky musíte očekávat něco jiného a každá jediná sekunda je jiná. Musíte předvídat vše možné a nemožné. Adrenalin je zde ještě větší a jezdci si užívají prudké zatáčky na každém kusu trati. Byla to má oblíbená trať. Byla to trať připravena na zručnost a šikovnost pilota. Pořádně je vytrénovala a já to tu milovala. Ale ne dnes. Už dva dny se mi Arthur vyhýbá a já nevím proč. Nenapadá mě jediný pádný důvod proč by to dělal.

Běžela jsem paddockem a hledala Arthura jestli se tu někde netoula a nehledá bratra. Formule dva má tento víkend pauzu takže má Arthur největší příležitost na podporu svého bratra v červeném monopostě. Běžela jsem co mi nohy stačily,ale dávala si velký pozor abych do nikoho nenarazila. Zahlédla jsem ho. Stal přímo přede mnou. Nesmál se. Jediný pohled co mi věnoval byl plný bolestí a zklamání. Odešel a já stala na místě kde ještě před chvílí stal on. " Arthur." Zakřičela jsem,ale on se neotočil, nezastavil prostě šel dál za nosem a nechal mě tu ztracenou s několika otázkami na jazyku.

Stálá jsem uprostřed obrovského paddcoku a kolem mě procházela stovka lidí a já myslela jen na jednoho. Nemohla jsem přestat přemítat nad jeho bolestným pohledem. Drásalo mě to,ale na nemohla nic dělat. Nevěděla jsem jak. Hledala jsem v davu dál,ale nebyl tu.

Pořád jsem stála na místě a neuvědomila kolik je hodin do té doby než všichni z paddocku zmizeli do boxů svých týmů. Běžela jsem ke stáji ferrari a narazila do něčí hrudi. " Jste v pořádku, omlouvám se." Vznesla se má slova ke člověku, který mě zvedal ze země. Cítila jsem horký dech na mem krku a já se bála podívat. " Příště dávej pozor." Řekl me až moc povědomý hlas. Ulevilo se mi. " Ty taky Lando." Usmála jsem se a políbila ho. " Hodně štěstí." Prozřela má slova v prázdném paddocku. Lando mě políbil a v polibku mi pošeptal dvě slova, která mi neuzdravila srdce tak jak jsem chtěla. Byly prázdná a já necítila chemii,energii z not vycházejících z Landových úst. Byly to slova která jsem toužila slyšet,ale ne takhle." Miluju tě."Opravdu jsem se bala že je něco špatně se mnou když jsem necítila nic, žádný mráz po zádech, motýlci v břiše nic. Ale usmála jsem se a objala Landa a rozeběhla se znovu k Ferrari tam kam jsem měla namířeno.

Charlesovi se dnes vůbec nedařilo. Nadával jako pohan a stěžoval si mechanikovi. Do šesté zatáčky mladý monačan moc probrzdil brzdy a tím zkrátil naskok, který měl nad Russellem, který ho za pár malých chvil předjel. Charles byl celý závod nesvůj. Nezžil se se svým monopostem a chyboval. Všechny chybné kroky ho stálo sekudny času, které byly víc než důležité.

I po všem čím si Charlese v dnešním závodem prošel skončil třetí a to jsou skvělé body pro tým. Charles je na sebe až zbytečně přísný. Nadával si a všechnu vinu házel na sebe. I když se tento závod zapíše mezi jeho slabší tak dopadl velmi dobře. Měla jsem z něho radost a tak i z Landa. Skončil druhý a zasloužil si to. Byla jsem na něj pyšná.

Stálá jsem pod pódiem a hleděla na Landa a Charlese na jejich upřímné úsměvy. Hřálo mě na srdci vidět oba dva  jak jim  malé jiskřičky v očích zářeji. Užívala jsem si každou setinu času do té doby než mi zazvonil telefon od mámy. Nevěděla jsem proč vola,ale neměla jsem z toho špatný pocit. Zvedla jsme hovor a jako první věc jsem slyšela mámin brek. " Zlatíčko." Vzlykla do telefonu. " Hervé on-." Věděla jsem co přijde. Nechtěla jsem to slyšet. Byl to jako můj druhý táta. Nemohla jsem . Nemohla. Umírala jsem ze vnitř ještě víc. Tátova smrt a teď Herveova. Byla jsem příliš slaba na to unést všechny hmotnost, která mě tížila na srdci . Musela jsme pryč. Pryč od lidí, do soukromý. " On umřel." Dopověděla má matka větu, kterou jsem znala už od začátku. Vzlykala jsem. Potřebovala jsem odtud pryč,ale nemohla jsem . Musela jsem tu zůstat a podpořit mladika, který právě ztratil svého otce. Drásalo mi to srdce. Všechny vzpomínky z dětství se hrnuli do mé mysli a já každou vteřinou popadala dech. Chtěla jsem se zhroutit. Chtěla jsem si lehnout na zem a nechat tect slzi. I přes všechny zákazy jsem si chtěla lehnout na zem a nechat ji pošpinit mými slzami a nechat ji aby si zapamatovala člověka, který miloval vozi, které na ní jezdili. Každý jediný kousek mi ho připomínal a já byla ztracena. Zlomená a upadala jsem do černé díry plné vzpomínek. Byl jako můj druhý otec. Mě praskající srdce se rozpadlo. Bylo zlomené na tisíc kousku a nic ho nedokázalo spravit. Odmítalo to. Vzalo si jed a nenechalo se vzkřísit živou vodou. Bylo po něm a také část mě.

Hleděla jsem na dva jediné může, kteří z mého života neodešli bez jediného oznámení a byly tu pro mě každou setinu času. Upřímný úsměv Charlese se mi zabodaval do duše. Nevi co se stalo. Je jako ovce obklíčena vlky.

Nic netušíci Charles odcházel z podia přímou za mnou. Chtěla jsem pryč,ale nemohla. Musela jsem tu být pro něj. Přidržet ho. A nenechat ho se utopit v černé díře tak jako já. Musel plavat dál.

"Maddie." Vyslovil a já mu ihned padla do náruče. Nevedl co se děje. Byl zmatený,ale i přesto mě utěšil. "Tvůj otec." Vzlykla jsem a jeho stisk se uvolnil. " Moc mě to mrzí Charlesi." Obajala jsem ho pevněji a držela se ho. Bála jsem se že mě opustí jako oni a já tu zbydu jediná. Nemohla jsem ho pustit byl ve mě blok. A já se bála. Bála jsme se jediného pohybu. Bála jsem se že o něj mohu přijít. Potřebovala jsem ho mít u sebe. A nepustit ho.

Jeho dotyk se uvolnil a on se zkácel k zemi. Opřel si záda o zeď a nechal své slzy proudit. Vím jak mu bylo. Všechny ty vzpomínky. Všechny šťastné vzpomínky se měli stát smutnými a toto byl jejich den. Vzlykal. Nadával. Všechny myšlenky se mu proháněli hlavou tak jako mě, byla to bolest. Ukrutná bolest.....

  _______________________
Ahojky ❤️

Moc se omlouvám že jsem dlouho nic nevidala. Opravdu jsem nečekala že to bude mít tolik predčteni a popravdě jsem ani neměla čas. Ale jsem tu s novou kapitolou a doufám že dnes vydám další. Budu ráda za názor ❤️