8 část-

94 8 0
                                    

Arthur

Reakce Maddie mě zmrazila. Nevěděl jsem co si mám myslet. Neodpověděla pouze mě vyzvala k tomu ať ji odvezu zpět domů.  Řekl jsem snad moc? Ranil jsem její city. Promluvi se mnou ještě někdy? Řekl jsem pravdu to co jsem vždy cítil. Přišlo na pravdu. Na tu co zabolí i když nechcete aby bolela,ale říct ji musíte aby nezůstala nevyslovena. Měl jsem radši mlčet. Tímto mým proslovem jsem si na tuty zajistili ignoraci do konce života a to jsem se to snažil jen napravit.

Zvedl jsem se z postele a chtěl vyjít ven z pokoje snažit se to napravit,ale dveře se otevřeli dřív než jsem stihl sáhnout na kliku.

Dveře otevřely můj starší bratr Charles. Jeho modré oči se zabodli do těch mých a pohledem uhnul k pohovce. Sedl jsem si teda na místo kam mířil Charles.

" Co to je." Položil přede mě svůj mobil Charles. Díval jsem se na něj zmateným pohledem. Shlédl jsem tedy hlavou dolů k mobilu a na chvíli se mi zatajil dech. Na fotce jsem byl já a maddie když jsme byli v restauraci. Doufal jsem že se toto nestane. Měli jsme byt dostatečně schovaní z dosahu paparazzi,ale oni si nas opět našli.

"Ty s Maddie něco máš?" zeptala se mě na rovno Charles. Zakroutil jsem hlavou na naznak že s Maddie nic nemám,ale Charles mi to nechtěl věřit. " Vím jak jsi se na ní vždy koukal." Řekl opět můj bratr. " Jo koukal jsem na ni tak jak ona na mě. Neměla mě ráda Charlesi a ty víš že mě to zlomilo." Jen mlčky seděl a hleděl na mě. Věděl že jsem měl Maddie vždy rád a když jsem zjistil jakou nenávist ke mě chová byl jsme zlomený. A o to víc mě bolelo uvědomění že jsme se oba dva špatně pochopili.

"Musím jít Charlesi." Neřekl jsem kam jen jsem vyběhl z pokoje. Musel jsem ihned přijet za Maddie a ukázat jí to.

Cestal netrvala dlouho a tak jsem za pár minut byl u domu kde Maddie bydlí.

Zazvonil jsem a ona otevřela. Stálá přede mnou. Její dlouhé hnědé vlasy vláli ve větru a hnědé oči mě propalovali skrz na skrz. Už jen z toho pohledu mi bylo jasné že to ví.
" Tak tohle byl tvůj plán?" Zeptala se a ukázala mi fotku kterou jsem spatřil pár minut nazpět. Koukal jsem ji do očí ve kterých byla vidět čistá bolest. Snažila se jí vší silou zakrýt,ale já to viděl. Drtilo mě to že si myslí že bych ji takhle podvedl. " To byl tvůj plán?" Zeptala se znovu a tím mě vytrhla z tranzu. Těžce jsem polkl slova která jsem chtěl říct a chytil ji za ruce. Ona se však odtrhla a vzdálila se ode mne. Bylo to matoucí. A vzpomněl jsem si že přesně takto jsem mlčel v ten den kdy za mnou přišla aby to s námi udobřila a já jen mlčel protože jsem byl raněný. " Vím že to tak může vypadat Maddie." Řekl jsem do drtivého ticha. " Vypadá to jako bych to všechno udělal mířeně a promyšleně,ale přísahám že jsem nevěděl že nás tam najdou. Chtěl jsem ti vše vysvětlit a najít si zpátky cestu do tvého života." Dořekl jsem pravdu, která vyšla z mých úst. Zvedla pohled a zadívala se mi do očí.

" Je těžké ti znovu věřit Arthur, ranil jsi mě a přicházím na pravdu že jsem ranila i já tebe a proto se bojím že si znovu ublížíme. Nechci strávit opět několik měsíců ve strachu že můžu ublížit sobě ale i tobě. Není to pro mě jednoduché a myslím že pro tebe také ne." Na chvíli se odmlčela. Bál jsem se co řekne. Každá setina času kdy mlčela se mi zarývala do mysli a nutila mě přemýšlet nad věcmi, které doufám že nevypusti z úst." Potřebuju čas, čas na to abych si to ve své hlavě srovnala. Myslím si že by mě bolelo být přáteli hned tak rychle po tom všem." Nedořekla větu jen se zastavila ve svém monologu mě však kámen ze srdce nespadl. Byl jsem naivní když jsem si myslel že si hned tak odpustime po tom všem. Po těch letech co jsme si byly cizí. Bál jsem se odpovědi,ale takovou jsem nečekal. Hleděl jsem ji do tmavě čokoládových očí a vyčkával. Vyčkávala na okamžik kdy větu dořekne.

" Budu tu pro tebe vždycky tak jak jsem ti řekla několik let zpátky i včera na vrcholu Monaka. Doufám že budeme přátelé, doufám že se budeme snažit neutápet se stále v minulosti, protože tu nemůžeme napravit,ale budeme žít v přítomnosti a snažit se jí neschodit z útesu jako minule časy. Budeme se snažit vybudovat budoucnost a být si dobrý přátelé. Jen potřebujeme čas a jsem si jistá že i ty jsi si toho vědom." Věta na kterou jsem těch pár sekund čekal konečně vyšla z jejich úst. V jedné věci měla pravdu. Potřebujeme čas.

" Vždy tu budu pro tebe." Zopakoval jsem její slova a chystal se odejít. Její hlas mě však zastavil v půlce kroku. " Čas Arthur pamatuj." Pousmál jsem se a nasedl do auta.

Cesta domů mi připadala jako věčnost. Pořád jsem přemýšlel nad jejímu slovy. Nenáviděla mě jen jsme se špatně pochopili. Chce být má přítelkyně,ale potřebuje čas. Dám jí tolik času kolik bude potřebovat jen pro to abych naše přátelství napravil. Měla pravdu mi dva potřebujeme jen čas. Rány z minulosti musíme nechat ať se znich stanou jizvy a mi je nikdy už nesmíme znovu poškodit.

Jak jsem jí řekl budu tu vždy pro ní a to planuji dodržet opravdu mi na ní záleží a nechci ji znovu ublížit.

______________________________

  Hned jako první se chci omluvit že jsem teď dlouho nepsala. Neměla jsem nějak energii a navíc mi do toho všeho vešlo mnohem více škole. Už je tu druhé pololetí a to je prostě těžší hlavně v tomto ročníku ve kterém jsem. Neměla jsem chuť psát a neměla jsem žádný nápad proto se chci omluvit za tuto kapitolu. Je krátká a nezáživná vůbec mě nenapadlo co psát a pokusím se to další kapitolou napravit ❤️

Nauč mě milovatKde žijí příběhy. Začni objevovat