Život je krutý a nemilosrdný. Tak jako svět formule jedna.Máte přátelé a nepřátele na každém rohu a musíte se umět přenést přes všechny překážky a vyhrát tuto složitou hru.
Dokáže se Maddie přenést přes všechny nastražené pasti, které ji zapříčinil...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
❤️liked by christina.siva And 237 738 others
Arthur_leclerc: dnes trochu sprchlo. Tak držím palce na trati kluci.
Lando.norris: to zvládneme klucii
Christina.siva: zlatko. Musíme zajít na to kafe. Podívej se na zprávy 😉
Scuderiaferrari: prvé místo je naše
___________________________________________
Maddie
Nesnáším déšť. Nesnáším, když prší. Nesnáším tu nejistotu zda se vše vrátí do starých kolejí. Jako malá jsem až moc sledovala v televizi dokumentární filmy o záplavách a ty se s radostí podepsali na mém trauma z dětství. Jednoho dne když jsme byly s rodinou na dovolené v Itálií lilo jako z konve. Nepřestávalo. Ba naopak déšť přidával na hustotě, neustále hřmělo a blizkalo se. A můj strach narůstal. Vítr se zvedal a nabíral větší rychlosti. Ten vítr, který zdvihal vlny nejen v moři,ale i v našem malém bazénku. Voda šplíchala na francouzské okna. Pohlcoval mě strach, který ne a né odcházet pryč. V hlavě se mi vyříli všechny možné scénáře o tom jak nás to zaplaví a ja nebudu moct dýchat pod vodou a všichni se do jednoho utopíme a předtím bude trpět dlouhou tichou smrtí. V tu dobu jsem měla třináct let a strach ve mě dřímá vždy když se víc rosprší. Byt k tomu všemu v Anglii je pro mě jako noční můra, která se přenáší do reálného života. Prší tam třičtvrtě dni v roce a některé dny mě ponuré počasí v Anglii ztahuje do své temné díry. Nikdy jsem neměla sledovat ty hloupé dokumentární filmy. Nikdy jsem se neměla nechat pohltit strachem a nechat nademnou převzít velení představivostí. Nikdy jsem si neměla nechát představovat to kdyby jsme se všichni měli utopit a nikdy se už s nikym smát a tvořit nové vzpomínky. Byla jsem hloupá, jsem hloupá. Přijde mi to dětinské a hloupe,ale je to ve mě. Strach. Blok.
Charles to ví už dlohou. Na závodě v Itálii jsem mu to řekla hned po tom co začalo pršet a mě převládl stres. Chytila jsem malý panicky záchvat a Charles tam byl pro mě, myslím si že právě kvůli tomu jsme se tolik sblížili.V tu dobu jsem se ještě normálně pošťuchovana s Arthurem,ale i ten víkend to skončilo.
"Cítíš se dobře?" Zeptal se mě Charles s obavami v hlase." Stačí říct a můžeš sedet v suchu a ne garáži kde uslyšíš každý tlukot kapek na střechu."
" Zvládnu to." Děkovně se usmeju." Zatím to není takové abych se tu zhroutila k zemi." Pobaveně se zasměju. Snažím se z toho dělat srandu,ale oba víme že jsem schopná se z toho zhroutit.Poddam se velmi rychle.
"Kdyby cokoliv-"
" Já vím." Přikývnu. " Stačí říct a ty vše vybavíš Charlesi a za to jsem ti vděčná ale neměj mě za ubožátko. Zvládnu to. Nepotřebuju žádné speciální zacházení. Žádné výhody. To že jsme přátelé mimo práci neznamená že tu budu za důležitou a využívat výhod, které nikdo jiný nemá."
