Nauč mě milovat

4 část-

Arthur

Nadcházející závody formule dva se konají v  Anglii jako formule jedna. Tudíž je tu velký ruch. A já si potřeboval na chvíli oddychnout. Měl jsem kupu prace, simulátor, testovací jízdy, neustále jsem byl zaneprázdněný a byl jako v jednom kole. Sve krátké "volno" jestli se tomu tak dá říkat,jsem se snažil travit s rodinou a mými přáteli v Monaku. Charlese jsem sledoval z boxu Ferrari, slíbili jsme si že si budeme na blízku při každém závodě pokud je to možné. Charles tlačil na Maxe. Dokázal ho dotáhnout. Dominoval. Jeho úsměv po doběhnutí k týmu byl okouzlující,byl šťastný a měl to podtržené v očích, které mu zářili jako malé jiskřičky ohně. Hrdost byla u mě na prvním místě když vyhral bednu pro tým nebo byl na pole position. Zaslouží si to . Několik let dřel proto aby tu mohl být a jsem na něj nesmírně pyšný.

Následující závod je ve Velké Britanii,okruh kde jsem se cítil jako doma. Měl jsem ještě dva dny do prvního tréninku a kvalifikace závodu. Chtěl jsem si tyto dny užít v klidu, nestresovat se a být chvíli o samotě. Vypnout a soustředit se na závod, který mě za nekolik málo hodin čeká. Už mi tento týden stačili usmívat se do kamer a foťáku. Byla to pro mě nutnost odejít alespoň na chvíli. Dopřát si par sekund volna a klidu.

Bloudím uličkami,ve kterých je minimum lidí. Nevšímají si mě a nevěnují mi pozornost a dělají jako by mě neznali. Bylo to tak uvolňující. Nikdo se na mě netlači, nežádal o fotku nebo podpis.  Své fanoušky mám převelice rád,ale někdy jsme až do morku kostí vyčerpaný a poslední co chci je se usmívat do fotoaparátů. Vždy se překonávám, protože to dělám kvůli nim. Bez fanoušků a jejích podpori by sme tu dnes nestáli a nezávodili a nejkrásnějších okruzích po celém světě,ale v některých momentech je na mě toho už moc. Nejsem robot,jsem obyčejný člověk.

Kráčím dale malými uličkami stále myjíce pohled na tu nádheru tohoto místa. Vpřejdu o krok a mé tělo se střetne s jiným, menším . Okamžitě svůj pohled stočim na člověka,do kterého jsme omylem narazil.

Dívka,do které jsem narazil se na mě otočí a já nevěřím svým očím. Zase ona. Já na ní mám takovou smulu. "Ach Arthur tak se jí alespoň zeptej či je v pohodě."promluvilo mé svědomí. Nemám ji zrovna dvakrát v lásce,ale jsem dobře vychovaný.

" Jsi v pořádku?"zeptám se dívky přede mnou.

"To ne zase ty." Povzdychne si nefalšovaně pod nos." A že kdo nedává pozor kde chodí." Zabodne do mě pohled svými čokoládovými oči. Jsou tmavé jako ta nejkvalitnější hořká čokoláda,ale byla v nich vidět bolest. Věděl jsem proč,ale neptal jsem se vím že je na takové věci háklivá. Snažila se mě očima propalovat,ale moc se jí to nedařilo. Její oči sice byly tmave jako hořká čokoláda,ale měla v sobě nádech sladkosti.

Vždy mě ji bavilo škádlit a tak jsem nehodlal přestat ani teď.

"Můžeš do mě přestat vrážet?"

" Já vrážím do tebe? Och nefandi si Leclerc!" Dořekne a založí si ruce na prsa. Vím že to nebyla její chyba,ale taková je už má povaha a ona si měla zvyknout." Stálá jsem tu a fotila jsem si tu budovu za mnou." Vykrouti ruku a ukazuje na budovu v románském stylu hned za ní." To ty tady kráčíš jako slepý!" Dotkne se prstem moji hrudi aby ujasnila kdo tu nese vinu.

" Kdyby si nestála uprostřed cesty moja milá." Vrátím ji uder zpět a čekám na nějakou ostrou poznámku." Podívej se okolo, nejstojime u prostřed cesty ty pako." Rozhlednu se a červeň se mi nahrne do tváří. Měla pravdu. Stálá na kraji cesty aby nikomu nezavázela.

" Co proti mě pořád máš?" Zeptal jsem se. Ano už od malička mezi námi panuje divná atmosféra,ale nikdy to nebylo tak hrozné až do jedné chvíle když jsme byly starší. Nevím proč. Jsem zmatený a právem. Měli jsme mezi sebou tu zdravou rivalitu,utahovali jsme si jeden z druhého,ale pak to všechno opadlo a ona se ode mě úplně odstřihla tak jako její rodina od té naší. Ano naší se vydali,ale my ne. Chyběla mi to musím přiznat. Pošťuchovani s ní bylo vždy fajn, dělali jsme že se nemůžeme vystát,ale byl jsem si jistý že to tak doopravdy není a je to jenom podivný přátelský vztah, který jsme mezi sebou měli.