Nauč mě milovat

6 část -

Sny. Realita tohoto slova je matoucí. Nedokážu si ji vysvětlit,ale každým snem se propadam víc a víc do minulosti.

Slova vznešená v mých představách když spím jsou děsivá a nahánějí mi husí kůži.

Vídám v nich otce, který na mě vždy jen mlčky hledí,ale dnes tomu bylo jinak.

Stal tam. Stal přede mnou a usmíval se. Děsilo mě to. Jeho výraz byl plný bolesti. Drtilo mě ho takto vidět. Jen tam stál a usmíval se. Usmíval se jako by se nic nestalo ale bolest  v mém výrazu byla víc než jasná. Slyšela jsem praskání. To praskání bylo mé srdce, které se stále láme, protože mě opustil.

Přistoupila jsem k němu a všimla jsem si že mu z očí kapou slzi které máčí jeho nemocniční hábit. Objala jsem ho i když jsem věděla že zmizí.

Promluvila jsem na tátu a on na mě jen koukal jako bych mu byla neznámá. Najednou však ale promluvil. "Vždy tu s tebou budu." Hleděla jsem na něj nevěřícným pohledem. Takže nezapomněl. Chtěla jsem mu něco říct,ale on mizel v dáli. Vzdaloval se ode mně a já byla opět osamělá ve tmě. Té tmě která pohlcovala všechny vzpomínky a chtěla mi je ukrást.

" Tati" zakřičela jsem do prázdné místnosti, která teď představuje můj pokoj. Rozhledna jsem se po prostoru kde jsem a hledala ho. On tu však nebyl.

Snažila jsem se uklidnit,ale nešlo to. Nezvládnu ho vídat po každé když zavřu oči. Nejsem připravena čelit všem vzpomínkami a nátlaku, který na mě má mysl chystá.

Otevřeli se dveře a v nich stála rozespala má matka.  Ví že se mi zdávají noční můry o tátovi a byla tu vždy pro mě. Dnes tomu tak nebylo výjimkou.

" Je vše v pořádku sluníčko." Zašeptal do temné noci a hladila mě po vlasech. Nic jsem neřekla a jen jí objala.

Žena která mě objímala mi šeptala do uší a snažila se mě utišit. Mezi větami se jí zlomil hlas a rozbrečela se. Objala jsem ji ještě pevněji a nechtěla ji pustit. Musíme to být jedna pro druhou abychom se nezhroutily úplně.

Mama se zvedla z postele otřela si slzy a vydala se do práce. Podařilo se jí najít malý byt v Monacu, takže musí chodit do práce od rána do večera aby zvládla vše doplatit. Obdivuju ji. Je tak silná.

Rozloučila jsem se s ní a vydala se na běh v ranním Monaku.

Běžím v klidných ulicích Monaka. Všichni ještě spí, jediný kdo je vzhuru jsem já a moje myšlenky.

Doběhla jsem na pláž a na chvíli si odpočinula. Potřebovala jsem chvíli pro sebe.

Voda narážející do skal v moři ve mě vyvolávali klid. Byly tak zmateně sehrané a nádherně se doplňovali.

Seděla jsem na pláži asi hodinu a jen sledovala tu nádheru,kterou mám přímo před očima.

Slyšela jsem praskání písku pod nohami nějakého člověka běžícího po pláži. Neotáčela jsem se jen dal sledovala a přemýšlela. Najednou však praskot písku ustal a běžec si sedl vedle mě. Otočila jsem se na cizince a zatajil se mi dech.

Arthur jen mlčky seděl a též na mě hleděl." Ahoj." Vydral se že mě jakýsi skřek. " Ahoj." Odvětil a usmál se.

" Madd." S mým jménem si pohrál na jazyku tak jako to vždy dělal jen on. Prohlédla jsem na něj a čekala co poví." Zašla by jsi se mnou večer na večeři pokud máš čas? Máme si co říct." Jen jsem na něj nevěřícně civěla. On se mě právě teď zeptal jestli s ním půjdu na večeři? Ale měl pravdu musíme si promluvit. Od šestnácti lete kdy jsem si ho pustila z života jsme se pořádně nebavili. Od malička jsme měli zdravou rivalitu,utahovali jsme si jeden z druhého ale byla to jen forma našeho přátelství. Měli jsme se nějaký způsobem rádi,ale pak se vše zvrtlo když nám bylo třináct let. On mě neměl rád a já jeho až příliš. Uzavřela jsem se tedy do sebe a přesvědčila sama sebe že už mi na něm nezáleží a nenávidím ho. Ale to jsme si jen sama sobě nalhávala. Pořád jsem ho měla ráda. Bolelo to když si nasel holku. Rozešel se s ní a já to byla pro něj. Ztratila jsem sama sebe když jsem mu pomáhala. Pak jsme si já našla mého přítele v šestnácti a Arthur se ode mě najednou úplně odstřihl. Nevěděla jsem proč. V jednu osudnou noc jsme se pohádali a od té doby předstíram všemi silami že ho nenávidím,ale bohužel v koutku duše vím že by jsme si měli promluvit, protože mi na něm stále záleží." Ano zašla, musíme si promluvit." Dořekla jsem to a zvedla se ze země. Chtěla jsem odejít,ale Arthur mě v půlce mě cesty doběhl a zastavil. Podíval se mi hluboko do očí a já do těch jeho. Byla v nich vidět úleva a bylo mi jasné že si chce opravdu promluvit. " V sedm tě vyzvednu." Řekl a já jen kývla.

Každý jsme šel svou cestou. Já se vydala zpět domů.

____________________

Ahoj. Tak jsem tu s další kapitolou. Je krátká a opravdu s jí nejsem spokojená. Tak co myslíte že se udobří?