Život s Akatsuki

Kapitola 4. - Rybička je na mé straně (Část 1. - Bazének)

„Je to zlé! Dýl než týden ještě Šéf nikoho trpět nenechal." Hidanovi to už začínalo být trochu divné. „Že bychom ho vážně až tak nakrkli? A všichni naráz?"

Modrovlasá žena se usadila na klín muži s divným pohledem a zlomyslným úšklebkem. „Tak jaká je situace?" zeptala se sladce.
„Ještě to nepřešlo. Včera se prý na jednom místě srazily dvě skupiny Oininů, všichni po nich jdou. Jsem teď odkázán jen na své nedobrovolné špehy," povzdechl si Vůdce.
„A?" Žena malinko zvýšila hlas.
„A na tebe, samozřejmě."
„Tak to moc ráda slyším!" zachechtala se. „Dáš si něco ostřejšího? Je tu saké."
„Sem s tím!" Rád sáhl po nějaké vzpruze. „Situace je příliš vážná, než abych je povolal zpět," prohlásil zamyšleně. „Ale mám trochu starost, zda se odtamtud vrátí všichni."
„To bude v pohodě. Místa je tam přece dost!" ubezpečovala ho žena.
„O to tu přece vůbec nejde, ty hloupá! Jen že... asi jsem měl Kakuzu odklidit jinam."

Shenai se uzavřela do sebe a objevila se jen, když ji někdo zavolal. Mužské osazenstvo podzemního úkrytu si jí teď stejně moc nevšímalo. Čím dál víc po menších skupinkách vyráželi ven, aby obhlíželi terén a své nové teritorium. Seděla na zemi a dívala se na Kisameho, který se pokoušel vyhloubit v zemi větší díru. Pozorovala ho mlčky. Znenadání se k ní obrátil. „Půjdeš mi pomoci?" Tvářil se tak mile, ale ona jít nechtěla. „Prosím." Odzbrojil ji svým pohledem, vypadal tak roztomile. Začala také hloubit díru a odhazovala hlínu za sebe.
„Co to bude?" Odvážila se zeptat.
„Uvidíš. Teď hrabej víc napravo."
Vybudovali širokou prohlubeň na místě, kde nikomu nepřekážela.
„A teď se dívej!" usmál se Kisame a sepjal ruce. Shenai s úžasem pozorovala, jak odněkud přivolává vodu. Díra se pomalu plnila. „A máme pěknou vanu."
„Spíš mini bazének," zahihňala se.
„Ještě navršíme hlínu okolo, uděláme kolem stěny."
„Ale to nebude držet," namítla hnědovláska.
„To už nech na mně," zašklebil se Kisame.
„Jak si přeješ, Rybičko." Pustila se do práce.
Źralok se vydal pro Deidaru a Itachiho. „No páni! Dobrá práce, Kisame!" nadchl se Deidara.
„Takže tys tu šílenost vážně uskutečnil?" zděsil se Uchiha.
„Jdeme plácat!" rozzářil se blonďák a pustil se do vršení hlíny na okrajích bazénku.
„Ha, tak ten je ve svém živlu," poznamenal Itachi kysele. „Ale nějak nechápu, k čemu mě tu potřebujete."
„Tvé ohnivé jutsu zpevní vlhkou hlínu. A bude hotovo!" Mnul si ruce Kisame.
„Přesvědčil jsi mě," pronesl otráveně a čekal až Deidara... doplácá hlínu. „Pche! Mám plýtvat chakrou (čakrou) na tohle? Ale co, stejně tu není nikdo, s kým bych mohl bojovat." Usadil se na zemi a kousek po kousku rozpaloval hlínu, jako když se pálí keramika.
Shenai pozorovala jeho počínání se strachem v očích. Nevydržela to dlouho. „Je to ďábel! Plive oheň!" Rozběhla se s křikem pryč.
„Omluvte mě na moment." Deidara se zvednul ze země.
„Jen běž za ní," odtušil Kisame. „A ty jí přestaň tak děsit!" obořil se na Itachiho.
„Ale vždyť jsem nic neudělal!" namítl černovlasý se známkou vzteku v hlase.