Život s Akatsuki

Kapitola 11.- Ženská hýbe světem aneb Itachiho dilema (Část 3. - Rozhodnutí)

Itachi měl zůstat na stráži. Zíral na bezvládné dívčí tělo a v hlavě měl zmatek. Tolik toužil zbavit se toho drobného problému, ale tušil, že kdyby to udělal, ostatní by ho rozcupovali na malé kousky. Kdyby se na něj vrhli všichni najednou, podlehl by. A ještě se mu nechtělo umírat! Opatrně se přiblížil ke dveřím. Někdo seděl před nimi a vrčel. Pojistili se, chytráci! Postavili na hlídku Kakuzu. Otráveně si sedl na místo a ze záhybů pláště vytáhl sluneční brýle, které si nasadil na oči. Vážně by se měl pořádně rozmyslet, než zas použije Sharingan.

„Drž tu misku, Tobi! Tak je to správně." Zetsu se rozmýšlel, po které ingredienci sáhnout dřív. Ozvala se rána, jak se někomu povedlo převrhnout stůl. Človíček s maskou se lekl a upustil nádobu. „Ale no tak! Dávej pozor!" napomenul ho Zetsu.

Ukázalo se, že zvládnout běžné domácí práce bude těžší, než se původně zdálo. Nasvědčovalo tomu už jen to, že Zetsuovi a Tobimu se během pouhých pěti minut podařilo rozbít snad všechno nádobí. Chudák Deidara, který nad tím strávil tolik práce.
Hidan se uměl ohánět s koštětem stejně dobře jako s kosou a blonďáček právě odpaloval poslední várku odpadků, hlavně nějaké staré papíry. Kisamemu se ale praní prádla zrovna dvakrát nedařilo.

Ozvalo se zaklepání. „Vstupte!" houkl Itachi a čekal, kdo mu sem zase vleze.
„Jdu tě střídat."
„Hm. Zrovna ty by ses k ní přibližovat neměl."
„To mi fakt říká ten pravej. Ty přímo hoříš touhou ji odpravit!"
„Nech si ty kecy, Deidaro! Na tohle obviňování já nemám náladu!"
Uchiha vyšel před vchod a našel zbědovaného Kisameho, jak zápasí s jejich oblečením. „Bojuješ udatně!"
„Nemyslím si, že bys to zvládl líp, Itachi," zabručel žralok.
Z vnitřku úkrytu se ozvaly další rány. „Co se tam zas děje?"
„Ty to nevíš?" podivil se Kisame. „Zetsu s Tobim zkoušejí vařit."
„Tak to se máme na co těšit. Hele, pusť mě k tomu. Nemůžu se na tebe dívat." Uchiha ho odstrčil a s předstíraným zájmem se chopil prádla. Ve skutečnosti potřeboval jen nějak zabít tu příšernou nudu. Pustil se do máchání oděvů a ponořil se do vlastních myšlenek.

Deidara s děvčetem v pokoji dlouho nevydržel. Vymluvil se, že je mu trochu nevolno a poprosil Hidana, aby ho vystřídal. Chvíli jen tak ležel na posteli a pak z jednoho šuplíku vytáhl svoje poklady. Kresbičky, obrázky, z toho nádherného odpoledne. Shenai propadla stejně jako on kouzlu umění a její malůvky se v mnohém podobaly realitě. Některé doprovázely i docela vtipné nadpisy, jiné moudra. Třeba u Zetsuovy podobizny stálo: Zetsu se neumí mračit. Odvážným krokem bylo, když dívka nakreslila Itachiho v bojové pozici, avšak bez rudých očí. Byl si jistý, že zrovna tenhle obrázek by se mu líbil.
Schoval kresby. Nemohl se tak ničit. Často vzpomínal na mrtvého přítele. Do jisté míry mu vynahrazovala Sasoriho přítomnost. Cítil se s ní uvolněně a... šťastně. Musí jednat, něco udělat, třeba hned! Tlačí je čas, i když doba Šéfova rozhodnutí zatím ještě nenastala. Deidara nepochyboval o tom, že vzkaz jednoho dne dorazí, ale do té doby chtěl Shenai odklidit do bezpečí. Ale ty spáleniny musí pryč a to co nejdřív! Musí sehnat nějaký lék! Uléhal do postele a nespal vůbec klidně. Během noci ho provázely hrozné vidiny.