Život s Akatsuki

Kapitola 12. - Deidarovo rozhodnutí (Část 2. - To já ti ubližuju!)

„Kde to jsem?" zamrkala.
„Nehýbej se!" opáčil Itachi a důkladně si ji prohlédl. To je vážně každý nepřítel tak zranitelný, když leží v horečkách?
„Proč... proč tu sedíš?" zašeptala. „Je tu takové hrozné horko. Všechno se se mnou točí."
Uchiha pochopil, že dívka nemá nejmenší ponětí, co se s ní děje. Neodolal, aby si s ní trochu nepohrál. Pokusila se vstát. Přiskočil k ní a zatlačil ji zpátky na postel, přitom se nechtěně dotkl jednoho spáleného místa. Sípala, bolest ji ochromovala. „Řekl jsem snad jasně, aby ses nehýbala!"
Upřela na něj uslzené oči. „Co je to se mnou? Proč to tak bolí?"
Vychutnával si každou vteřinu, kdy mu byla vydána na milost, a tvářil se spokojeně. Staré dobré časy se opět vrací, pomyslel si.
„Jsi zajatkyně a tohle všechno je jen iluze. Opravdu jsi ještě nepochopila, kdo ti působí tu bolest?" Provrtával ji očima.
Hleděla na něho s hrůzou, protože se tvářil tak klidně. „Prosím, přestaň! Já... bojím se tě."
Itachi se ušklíbl. „Máš proč. Budeme tu hodně, hodně dlouho a já si každou chvíli s těmihle pekelnými plamínky vychutnám..." Přimhouřil oči.

Někdo rozrazil dveře. „Itachi! Co to tu provádíš, ty pitomče?" Hidan neměl daleko k tomu, aby vybuchnul. „Ta holka je nemocná a ty jí vykládáš takový blbiny! A netvař se jako neviňátko, já slyšel každý slovo!"
Poklekl k ní, rozepnul plášť a začal měnit obvazy. „Deidara už ode mě pár facek dostal, klidně můžeš nějakou taky slíznout. Speciálně v tvým případě nepůjdu pro ránu daleko!" vrčel Hidan. Pak po něm blýsknul očima. „Jestli ti to vážně tolik chybí, tak jdi strašit někoho, komu to neublíží!"
To už Itachiho vážně dožralo. „Jen se nedělej! S těmi tvými stavy jsi tu vykácel snad půlku lesa!"
Hidan vstal a došel až k němu. „Každej máme svý potřeby a řešíme je po svým. Zetsu má svůj kanibalskej absťák, a proto si pěstuje kytičky. Kisame zas furt blbne s vodou."
„A v noci se ozývají dutý rány, protože Kakuzu nemůže spát, tak buší venku do skály," doplnil ho Itachi.
Hidana to namíchlo. „Sakra, to je přece vedlejší! Jenže v životě by ani jednoho z nás nenapadlo udělat něco takovýho! Navíc ta holka se ti ani nemohla bránit. A teď vodsaď vypal, než si to ještě rozmyslím a vážně ti jednu střihnu!"
Jen něco zamumlal a poslušně se vytratil.
Hidan zatnul obě ruce v pěst a kleknul k děvčeti. Sáhl jí na čelo. „Je to lepší. Zdá se, že horečka ustupuje." Shenai se zavrtěla. „Lež v klidu. Máš na těle popáleniny, po tý explozi." Jen přikývla na znamení, že rozumí.
„Proč... to udělal?" odvážila se zeptat.
„Z nudy, jak jinak." Hidan se k ní sklonil a zašeptal jí do ucha. „Dokud bude mít černé panenky, je to v pořádku. Jakmile by mu zrudly, zavři rychle oči."
„Dobře."
„A teďka odpočívej, ať se z toho dostaneš."
Hidan vyšel za dveře. „Tobi! Hlídka!"
Človíček s maskou poslušně přicupital. „Brzy se uzdravíte," špitl a vzal ji za ruku.
„Díky, Tobi. Jedině s tebou se cítím alespoň trochu bezpečně," zašeptala.

„Jak to vypadá s večeří, Zetsu?" vyptával se Kakuzu.
„Nijak zvlášť! Je to těžší, než se zdálo," zamumlal zelený ninja.
Hidan zkontroloval stav kuchyně, donesl pár kusů masa a všechny spravedlivě podělil. Itachi si tu svou večeři musel chytit. „Katastrofa! Zetsu s Tobim rozmlátili všechno nádobí, ztvrdlá hlína je všude. A Deidara tu není, aby vyrobil nový."
Kakuzu se zachmuřil, zřejmě se mu nechtělo zase vracet k tomu neandertálskému způsobu života. Koneckonců, všichni si zvykli na to pohodlí. „Fajn! Tak jezte zas jako čuňata!" Jako na povel se zakousli do svých porcí.