Život s Akatsuki

Kapitola 2. - Já se o ni starat nebudu! (Část 1. - Chápeš, že tě unesli?)

Štíhlá hnědovláska s pichlavýma očima se probrala. Prohrábla si roztržitě neupravené dlouhé vlasy a přehlédla místnost. Pak se opatrně zvedla a vzala za kliku u dveří, které málem vylomila. Z chodby před ní se ozývaly hlasy... spousta mužských hlasů. Nevěděla, co si má myslet.
„Na zdraví, pánové! Ať to tu ve zdraví přečkáme. Pokud možno všichni," řekl někdo v davu a škytl.
Parta divných chlápků se nalévala ukořistěnou kořalkou.
„Aha, takže se mi to asi nezdálo," zašeptala, ale ti cizí ihned zpozorněli.
„Tak už se probrala," usmál se bělovlasý a pohladil svou kosu. Zírali na ni takovými divnými pohledy.
„Pánové, zábava končí! Jdem na kutě!" Další chlapík v černém plášti s vysokým límcem a vyšitým znakem v podobě červených obláčků se zvedl. Ostatní ho s mručením následovali. V místnosti hořelo jen několik svíček. Zamračený černovlasý mladý muž ještě seděl na svém místě.
„Kdo jsi?" Přisedla si.
Nevěnoval jí jediný pohled. „Zvedej se! Jdeme do pokoje," zabručel.
„Hej! Tak to bacha! Já nejsem žádná lehká holka!" ohradila se.
Ne, jen hrozně tupá! Vůbec si neuvědomuješ, že tě unesli. „Pravidla tady určuju já, takže nechci slyšet žádný řeči," zavrčel a chytl ji za ruku. Nemilosrdně ji táhl za sebou. Nechtěl Kakuzu naštvat víc, než je zdrávo. Hnědovlasá do něj nepřestávala druhou rukou mlátit.
Přivedl ji do pokoje, zapálil v prohlubni malý ohýnek svým jutsu (ninja technika) a pokusil se ubednit dveře. Pak se usadil na postel a ze záhybů svého pláště vytáhl sluneční brýle a nasadil si je na oči.
„Na co brýle? Je noc," vyzvídala.
„Už nějakou dobu mě pálí oči, tak potřebuju větší tmu, aby to přešlo," utrousil a opřel se zády o hliněnou stěnu. „A laskavě tě prosím, abys byla zticha, rozčiluje mě to."
Mladá žena ho chvíli mlčky pozorovala, než se odvážila zeptat. „Kde to jsem? A kdo jsou ti chlapi?" V jejím hlase zaznělo mírné vzrušení.
No to mu tak ještě scházelo! Měl akorát tak náladu zalehnout a spát. Ušklíbl se a natočil se směrem k ní. „Jestli dosáhnu toho, že tě odradím od kladení dalších hloupých otázek tím, že ti všechno řeknu, tak jsem ochotný to risknout." Vlastně by nebylo tak úplně od věci pořádně ji vystrašit. Třepa pak dá pokoj. Ale čím dál víc si uvědomoval, že tahle holka je nějaká divná.
„Nijak mě netěší, že jsi tady, ale když už jsme v té fázi představování, řekni svoje jméno."
„Shenai," špitla.
„Hm," zamračil se a začal. „Takže úplně od začátku... a pevně věřím, že tě to aspoň trochu vyděsí... jsme parta hledaných navztekaných psychopatických zabijáků. Tohle je tajné doupě, kam jsme tě zavlekli. Budeš nám sloužit a poslouchat všechny příkazy, nic jinýho se po tobě nechce. Co s tebou bude, až odsud zmizíme, se ještě neví, ale nepočítej s tím, že tě necháme žít," řekl naschvál výhružným hlasem. „Takže máme tu sedm chlapů, každý je exemplářem svého druhu. Ten s maskou je Kakuzu a má ohromnou sílu, takže se ho v žádném případě nepokoušej naštvat. Máme tu blonďatého Deidaru, je to taková naše hračička. Hidan to skvěle umí s kosou a nikdo z nás ho nemůže zabít. Kisame je napůl žralok a napůl člověk, hrozně rád kouše a trhá. A pak tu máme Zetsua, ten vypadá jako masožravá kytka. Je to špión a zbavuje nás těl nepřátel, takže ti asi nemusím říkat, že je kanibal. Jestli ho nechceš naštvat, nejez před ním zeleninu a nešlapej na kytičky." Nehezky se zasmál. „Ten s kulatou maskou a jedním okem je Tobi. Pokud se s ním dáš dohromady, oddělám tě osobně," zavrčel a sledoval její reakci. Jak se může proboha tvářit tak klidně? Copak vůbec nemá strach? Je vážně divná. „A já jsem několikanásobný vrah, Itachi Uchiha." Čekal, že na ni udělá dojem, nestalo se ovšem nic.
Když si to všechno přebrala v hlavě, vydechla: „Páni!"
Z chodby se ozval hromový řev: „Jestli okamžitě nezmlknete, půjčím si Hidanovu kosu a pak z vás budou cucky lítat!"