Život s Akatsuki

Kapitola 1. - Bude mejdan, hoši! (Část 1. - Vyhnanci)

Akatsuki je rozvětvená organizace ninjů, jejímiž členy se stávají nelítostní zabijáci. Svým způsobem si tady každý něco kompenzuje. Aby mohli plnit náročné úkoly pro svého Vůdce, jsou rozděleni do týmů po dvou.

Jednoho rána dorazil všem z Akatsuki nepříliš objemný dopis. Členové tohohle gangu byli právě v tomto momentě každý na úplně jiné straně říše. Někteří ho otevírali s krajní nelibostí, jiní s obavami. A měli proč se bát! Po přečtení si svorně řekli, nezávisle na sobě: „A je to v pr...!"

Vůdcův dopis byl plný zášti a dosti vulgární. Slušelo by se ho tedy předložit v poněkud slušnější formě.
„Všem členům slavné Akatsuki,
Pěkně jste tu poslední akci zvrtali! Oininové (lovci zběhlých ninjů) z celé země už po vás pasou, takže se uklidíte na bezpečné místo. Přikládám raději podrobnou mapu, abyste se, vy paka, neztratili. Ale k věci – a opakovat to nebudu – ze svého úkrytu nevystrčíte nos! Budete se chovat ukázněně a vyčkávat na můj další příkaz. Očekávejte zprávu, kde bude řečeno, že vzduch je čistý a vy se můžete vrátit.
Do té doby stanovuju závazná pravidla: Žádné noční výpady! Nebudete nikoho přepadávat! Ve svém úkrytu budete zalezlí jako myši v díře! Než vyrazíte na cestu, obstarejte si jídlo, v okolí ho moc není. A jestli uslyším, že jste se někde objevili a způsobili rozruch, tak to šeredně odskáčete, za to vám ručím!
Připojil dosti zlověstného smajlíka.
A teď seznam pitomců, kterých se to týká: Hidan, Zetsu, Kisame, Deidara, Itachi Uchiha, Kakuzu a nakonec... Tobi.
Váš vůdce."

Velitel Akatsuki si byl dobře vědom toho, že reakce všech, bez výjimky, bude stejná. „Né, Tobiho né!" A v duchu se tetelil představou, jak to tam ti ninjové s vražednými sklony spolu vydrží. Byl to dost riskantní plán, nechat je všechny pohromadě, ale zoufalá situace žádá zoufalé činy. Nu, bude tedy doufat, že se mu tam nepozabíjí navzájem.
„Jdu ti hodit ten dopis na poštu," ozval se za dveřmi ženský hlas. Přísně vyhlížející muž podal své pravé ruce, kupodivu ženě, hrst obálek.
„Hlavně nenápadně," utrousil. Samozřejmě věděl, že ona nikam nejde. Měla svůj vlastní způsob přenosu důvěrných informací. Vůdce se zaklonil v křesle. Když o tom tak přemýšlel, nebyl si úplně jistý tím, že udělal rozumnou věc.

Před nevábně vyhlížející dírou v zemi se sešli všichni jmenovaní. Ledabyle se pozdravili a přitom zkoumali, jestli je to vážně ten slíbený úkryt.
„Nespletli jste se?" zahučel Deidara.
„A všichni najednou, co?" nechal se slyšet Itachi. „Uvažuj, než zas něco kvákneš. Nešli jsme sem přece hromadně," povzdychl si.
Ještě chvíli rozpačitě stáli před něčím, co kdysi dávno mohlo být dveřmi, teď však bylo ono místo něčím oslizlé a každý se štítil na to sáhnout.
„Už dorazila naše zelenina?" ozval se jeden ze členů.
„Ještě jednou mi řekneš zelenina, Hidane, a..."
„A co? Klidně si mě rozporcuj, zase se slepím. Tvý výhružky na mě neplatí, Zetsu!" promluvil chlápek s divnou kosou. Oslovený jen něco zavrčel a přiblížil se ke dveřím. Jemně se jich dotkl, naprosto klidně je otevřel a vstoupil do podzemí.
„Cha! Tak vstupte, padavky!"
Následovali ho, i když se jim do té tmy ani trochu nechtělo. Ale když to vzali kolem a kolem, neměli moc na výběr.
Uvnitř to strašně páchlo. Než objevili něco, čím by rozsvítili, padali přes všechno možné. Jakmile se jim podařilo udělat světlo, nestačili se divit.
„To je..."
„... příšernej..."
„... brloh!"
Jako by si četli myšlenky. Kromě poházených kusů nábytku a pár hrnců na podlaze byla všude jenom hlína. Teprve až v chodbě objevili něco jako provizorní ubytovnu.
„Pche! To se teda nepředal!" odplivl si Hidan a všem okamžitě došlo, že je řeč o Šéfovi. Nebylo žádným tajemstvím, že toho tajemného chlápka ani trochu nerespektuje.
„Tak moment..." Zetsu přepočítával skupinu. „Nejsme tu všichni! Kdo chybí?" Nikdo se neuráčil mu odpovědět. Ale bylo to jasné, chyběl ten největší otrava.
„Pojď sem, ty malej skřete!" zařval Itachi, který stál nejblíže u vchodu.
„Nepokřikuj takhle na Tobiho! Je to hodnej kluk!" namíchl se Zetsu.
„Budu dělat, co uznám za vhodný," sykl Uchiha.
„Jestli mu nedáš pokoj, nakopu ti zadek!" nechal se slyšet Zetsu. Tobi už mezitím pronikl k ostatním.
„Nechtěli byste toho vy dva nechat?"
„Sklapni, Deidaro!" křikli oba naráz.

Skupinka se rozdělila a pátrala v rozlehlém podzemním labyrintu. Jejich vyhlídky vážně nebyly dobré. Čím si vysloužili až tak krutý trest? Hidan a Kakuzu pátrali spolu.
„To jsem si mohl myslet, že drahý kovy tu nebudou, i když je to podzemní díra."
„Kdybys radši koukal na cestu," napomenul ho Hidan. Chvíli jen tak stáli a rozhlíželi se ve tmě.
„Vážně by mě zajímalo, proč jsme tady všichni. Přece jsme nedělali v poslední době žádné společné akce, ne? Dycky se pracuje jen v týmech."
„To je fakt, že jsem se od tebe už hodně dlouho neodpojil," poznamenal Hidan. „Ale ať už se stalo cokoli, jsme v průšvihu a musíme to tu přetrpět."