Život s Akatsuki

Kapitola 16. - Odchod! (Část 2. - Jsi volná!)

Přemýšlel a nenapadlo ho jediné řešení toho zapeklitého problému s dívčím jménem. Copak na tohle neexistuje žádná pomoc? Zblázni se, zešílí, a nakonec to zajde tak daleko, že vyvraždí polovinu Akatsuki, než zahyne v tratolišti krve. Neviděl svou budoucnost zrovna růžově. A pak ho něco napadlo.
Vešel k Shenai do pokoje. Zarazil se nad kresbami, které se všude povalovaly a ukazovaly pravdivý odraz skutečnosti. „Můžeš jít," řekl.
„Kam?" zajímala se Shenai a odložila štětec.
„Domů. Propouštíme tě, jsi volná." Dívala se na něj podezřívavě. „Hele, zapomeň na to, co jsem řekl tenkrát. Nechám tě svobodně odejít. Máš jedinečnou příležitost k útěku. Nebudu ti vůbec bránit."
Zvedla k němu hlavu. „Proč bych to dělala?" podivila se. „Nechci jít pryč! Mně se tu líbí! A mám vás ráda." Vynesla poslední trumf.
Itachi se otočil, vztekle svíral pěstí a zkoušel se uklidnit. Příliš se mu to nedařilo. „Když to nejde po dobrém..." Chytl ji za paži a vyvlekl před vchodové dveře. „Tak to řeknu jinak. Odchod!" Zabouchl jí dveře před nosem a zatarasil je zevnitř.
„Hej! Pusť mě dovnitř!" namíchla se Shenai a začala bušit do dřeva.
„Smůla! Sem se nedostaneš," ušklíbl se.
„Proč to děláš, Itachi?"
„Dávám ti možnost utéct! Tak nebuď hloupá a využij toho! Tady by tě čekala jen bolestivá smrt."
Dívka se nepřestávala snažit prorazit dveře. „Já ale nechci utíkat!" křikla zlostně.
Někdo tam nahoře v mracích mě musí vážně hrozně nenávidět. Proč se zrovna týhle ženský nemůžu zbavit? Copak chci tak moc? Itachiho bolela hlava. Rány zvenčí ho rozčilovaly. Ale co. Bude tu sedět, dokud nezmizí...
Shenai využila všech triků, které ji ninjové během jejího pobytu zde naučili. Vytipovala si místo a vší silou do něj mlátila. Itachi sebou trhl, protože stěna těsně vedle něj se otřásala. „Co tam vyvádíš, ty bláznivá ženská?" zděsil se. Vyběhl ven, rány mezitím ustaly. Rozhlížel se, nikde ji neviděl. Nečekal útok. Vyběhla ze strany, praštila ho do břicha a vběhla do úkrytu. Teď trčel venku on. Byl naštvaný, že se nechal přechytračit.
„Shenai! Co si sakra myslíš, že děláš?"
„Ó! Tak ty si pamatuješ mé jméno?" provokovala ho.
Zjistil, že dveře jsou zabarikádované. Ušklíbl se. Je to jen zoufalý pokus o obranu, nic víc. A on se nachytal. „Jestli hned neuvolníš ty dveře, tak je prorazím a pak to s tebou nedopadne dobře!" varoval ji.
„Tak to zkus!" přilétla odpověď.
A dost! Tohle už byla poslední kapka! Poodstoupil od dveří a chystal se k rozběhu.

Deidara se oddělil od skupinky a běžel napřed. „Itachi! Co děláš venku?" Černovlasý mladík se zarazil.
„Deidaro! Drž ode mě dál to zvíře!" ozvalo se z úkrytu. Blonďák se zatvářil vyjeveně.
„Jen drobná výměna názorů," upřesnil Uchiha situaci.
„Pche! Tebe taky nechat doma samotnýho!" zašklebil se blonďatý ninja.

Po večeři všichni chválil Shenaino malířské umění. Nakonec ji přemluvili, aby nakreslila portrét vůdce Akatsuki. Jeden překřikoval druhého, jak se snažili Shenai napovídat.
„Vlasy má ježaté a vyčesané nahoru."
„Chtělo by to větší límec."
„Ty oči by měly být víc pichlavý."
Nakonec se přidal i Itachi a prohlásil, že by to chtělo spíš úšklebek než úsměv.
„Che! Tak to je přesný," bublal Kakuzu.
„Hotovo. Chcete tam ještě nějaký nápis?" ptalo se děvče zvědavě.
„Napiš tam mamlas," řekl Hidan.
„Ne! Chce to něco vtipnýho!" protestoval Kisame.
„A co kdyby se tam teda nepsalo nic?" navrhl Itachi.
Nakonec se dohodli a pod podobiznou se skvěl zlatými písmeny nápis: Tatíček Šéfík.
„Deidaro, tohle radši pořádně schovej! Kdyby se mu to dostalo do ruky, zabije nás všechny," mínil Kakuzu.
„Mě ne," zasmál se Hidan. „Já jsem nesmrtelný."
„To si Sasori myslel taky. A vidíš, jak to dopadlo!"
Itachi seděl na stole a prohlížel si obrázek důkladně. „Che! Tatíček Šéfík nás roztrhá na cucky..."