Život s Akatsuki

Kapitola 8. - Tobi má pech (Část 1. - Po ránu)

Když se Itachi ráno probudil, nevěřil vlastním očím. Nejenom, že celá ta místnost, kde včera popíjeli, vypadala jako po boji, ale navíc se ani nemohl zvednout, protože mu Shenai ležela na klíně. Asi jsme včera řádili! Zaklonil hlavu a přemýšlel, jak nenápadně zmizet. Z toho, co viděl kolem sebe, mu nebylo zrovna nejlépe. Tobi z neznámého důvodu ležel na stole. Ostatní se váleli na různých místech, jen Kisameho nikde neviděl. „Pst, za tebou." Aha, tak už ví, kde je. Žralok ho podepřel, aby se mohl zvednout a přesunout o kousek dál. Pak sebral ze stolu nějaký hadřík, vymáchal ho ve vodě a začal ho Zetsuovi ždímat nad hlavou. Probralo ho to dost rychle.
„Ty, Kisame? Co jsme včera vyváděli?" Itachiho bolela nějak víc hlava, to bude určitě kocovina.
„Nic neobvyklého. Chvíli se zpívalo, pak zas tancovalo. Zkrátka jsme se zpili do němoty," uzavřel to Kisame. Shenai se už taky probudila a otřásla se, když viděla, kdo celou dobu sedí vedle ní.
„Běž pro něco k jídlu, než se vzbudí ostatní!" Po tom zvolání se vzpamatovala. Zmizela v chodbě a Itachi nechápavě zavrtěl hlavou. „To tu muselo být včera vážně veselo, když to tu vypadá takhle. Pořád nevěřím tomu, že jsme se mohli tak ztřískat."
Kisame do něj šťouchl. „Koukni se támhle." Itachi zpozorněl.
Nepříliš daleko od nich se probouzel blonďáček. „To jsem teda netušil, že jsou ty nový polštáře až tak měkký," zamumlal ještě v polospánku.
„Kdo ti dovolil ležet na mým břiše?" zděsil se Hidan.
„Jejda! Promiň!" Deidara zrudl. Itachi se schoval za Kisameho, aby ostatní neviděli, jak se šklebí.
Náhle se ozval nelidský řev. S hrůzou pozorovali, jak sebou Tobi hází ve spaní a ječí. Deidara k němu došel a zatřásl s ním. „Né! Já nechci!" Kopal divoce rukama a nohama. Pak prudce otevřel oko, to jediné, co bylo vidět pod jeho oválnou maskou. „Deidaro-senpai?" vyhrkl udiveně.
„Vítej do reality!" rozchechtal se blonďatý ninja.
„Nekřičte tolik!" zakňoural Kakuzu jako malé děcko. „Ta hlava děsně bolí..." Jako na povel propukli všichni v hlasitý smích.
„Co je třeba ještě udělat?" vyptával se Zetsu.
„Už jen vyspravit dveře a postele. A bude hotovo."
„Tak se do toho pustíme, ať je to konečně z krku."
Kupodivu se do práce tentokrát pustili úplně všichni. Kisame s Itachim upevňovali jedny dveře, Zetsu s Deidarou měli na starost jiné. Další přidržovala Shenai, na které bylo vidět, že to rozhodně nezvládne sama. Tobiho nechali hlídat zbytek materiálu, k téhle práci se nehodil.
„Tak, dveře do ložnic jsou hotové."
„Koupelna už taky," zašklebil se Kisame.
„Hlavně jestli drží," zapochyboval Itachi, jak bylo ostatně jeho zvykem. Tobi se vytratil ven.
„Takže ještě do kuchyně a ty vchodové." Ze Zetsua stékaly čúrky potu.
Zvenčí se ozývaly hlasité rány. Hidan s Kauzou vyvraceli stromy a řezali, aby mohli spravit polorozpadlá lůžka. Alespoň po takové práci zesílí.
„Ty vchodové si bereme!" zavolal Kisame a Shenai šla pomoci Zetsuovi s posledními, které povedou do kuchyně. Tobi se konečně vrátil, v ruce velký květ neznámé rostliny. Postavil se za Shenai a mlčky ji pozoroval, jen oko mu zběsile mrkalo. Zetsu do ní nenápadně strčil. Pootočila hlavu. „Díky." Vzala od Tobiho květ a s ninjou v zeleném brnění upevnili květinu na dveřích. „Hodí se sem."
Po skrčkovi už ale nezůstala stopa. Zase někam zmizel. „Nerad to přiznávám," naklonil se k Shenai Zetsu. „Ale spíš bych řekl, že to byl projev náklonnosti." Neřekla nic, ale v duchu se tomu divila.