Život s Akatsuki

Kapitola 15. - Kouzelnické triky (Část 2. - Tobi na větvi)

Deidara byl nucen opět trávit čas s Tobim. Dneska to už bylo skutečně k nevydržení. „Děláš to schválně, že jo, Tobi? Řekni to!"
Skrček se postavil do pozoru. „Tobi to dělá schválně!"
„Fakticky?" Deidara kontroloval, zda se mu nezvedá krevní tlak. To se totiž klidně může stát i v jeho věku.
„Ne," pípl Tobi.
„Tak proč to říkáš?"
„Ale vždyť jste chtěl, abych to řekl, Deidaro-senpai!" spráskl ruce Tobi.
Ubohý Tobi! Jestli já tě nezaškrtím do tří minut, tak už vážně nevím. Deidara zavrčel a honem hledal něco, co by po tom (dnes až příliš tupém) stvoření mohl hodit. „Musím si někam odskočit," zamumlal. „Počkej tu, Tobi."
„A já nemůžu jít s vámi?"
Blonďatý ninja obrátil oči v sloup a v duchu počítal do deseti. „Do křoví za mnou teda nepolezeš," ušklíbl se nakonec.
Vykonal, co měl a mezitím usilovně přemýšlel, co provést s Tobim, aby aspoň dneska byl trochu použitelný. V závěru plánování se mu po tváři rozlil ďábelský úsměv. Spojil ruce a zašeptal: „Henge." (Přeměna)

Maskovaný ninja seděl v trávě a tvářil se smutně.
„Kde je Deidara? Myslel jsem, že jste tu spolu."
„On... odešel dělat něco... vrátí se za chvíli, Zetsu-san."
„Tak fajn." Mlsně se olízl. „Já totiž... mám velký hlad."
Skrček se usmál. „Skočím pro něco do úkrytu!"
„Ne, Tobi!" zarazil ho Zetsu a tvářil se vážně. „Mám na mysli úplně jiný druh hladu." Zatvářil se skutečně hrozivě. Tobi se na něj stále díval, netušil nic zlého. Zetsu směle pokračoval: „Už to nemůžu vydržet, víš? Dostávám chutě a právě teď jsi ty moje... sváča!"

Lesem se prohnal strašlivý jekot. Shenai, která se právě chopila Hidanovy kosy, se lekla a sekla vedle. Nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť znepokojovalo. „Holka, ty seš ale nemehlo! Řek jsem ruku a ty sekneš nohu," zavrtěl hlavou Hidan. „Ale neva. Kakuzu, jdem na to!"
„Jo jo, šitíčko je po ruce. Operace zahájena!" Vytáhl jehlu a nitě a pustil se do sešívání.
Shenai by ráda odvrátila hlavu, ale opět uviděla krev. Odhodila kosu a začala se třást.
„Copak?" podivil se Hidan, který seděl v podřepu, aby to měl Kakuzu jednodušší.
„Já... zase to udělám! Nechci nikomu ublížit!" Pokoušel se o ni hysterický záchvat.
„Vem do ruky ten kunai. No tak, šup," pobídl ji nesmrtelný ninja.
„To bude ještě horší," špitla, ale poslechla. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava, když držela v ruce zbraň a přitom nemohla odtrhnout zrak od krvavé louže na zemi.
„A teďka ho vrhni po tom stromě. Není to člověk, tak ho klidně můžeš zasáhnout."
Vypískla, zavřela oči a hodila zbraň. Ozval se divný přiškrcený zvuk. Vzápětí se zpod kůry vynořila Zetsuova hlava, krátil si tudy cestu. „Těsný!" vydechl. Kakuzu dokončil práci a vrhl se k Shenai, která se zhroutila na zem, hlavu v dlaních.
Zetsu se tvářil pohoršeně. „Málem mě trefila."
„Tak nemáš stát v cestě!" zachechtal se Hidan.
„A co tu s ní vůbec provádíte?"
„Když už to musíš vědět, odnaučujeme ji zabijácký chování."
Jedna polovina Zetsuovy tváře vztekle skřípala zuby, druhá vypadala udiveně. „Dost pochybuju, že se od vás dvou něčemu naučí. Dyť jste ti nejkrutější zabijáci na světě! A to ji chcete odnaučovat vražednickýmu chování?" Zakroutil nechápavě hlavou.
„Jo. Neradi bychom, aby nám to děvče někdo odpravil, kdyby to na ni zase přišlo." Začali se hádat.
Kakuzu se snažil Shenai přesvědčit, aby se zas postavila na nohy. „Je to v pohodě. Prostě... princip je takovej, že jakmile bys chtěla někoho napadnout, znič něco jinýho, třeba nábytek. Hrozně to pomáhá. A časem si na to zvykneš a přijde ti to samozřejmý."
„Pomůže to?" Upřela na něj uslzené oči.
„Věříš mi, ne? Mně osobně to děsně pomáhá."
Kývla hlavou.
Hidan a Zetsu ještě nebyli s hádkou u konce.
„Přiznávám, že má jistej skrytej talent, co se týče zabíjení nevinných, ale je moc mladá na to, aby se z ní stal vraždící maniak!"
„Jenže když ji budeš nutit překonávat to tímhle způsobem, dokáže tak akorát velký..."
Jekot se ozval znovu, tentokrát ještě silněji než předtím.
„To znělo jako Tobi!" zděsil se Zetsu.
„Tímhle směrem," ukázala mu Shenai a on se okamžitě rozběhl pryč.

Naskytl se mu velice zvláštní pohled. Nejdříve poněkud strnule zíral na své dvojče, pak jeho oči vyhledaly vyděšeného Tobiho, který se krčil na stromě. „Co je to tu?" Našel opět ztracenou řeč. Druhý Zetsu se rozchechtal a přeměnil se zpátky na Deidaru.
„Proč ho strašíš?" Zelený ninja mávl rukou směrem k Tobimu.
„Asi jsem doufal, že strach mu dodá víc inteligence."
„Abych si do tebe nekous," zavrčel Zetsu a začal blonďáka peskovat. „Takhle ho neděs! Mohl bys mu způsobit nějakou psychickou újmu!"
Deidara jen předstíral, že ho poslouchá. To snad může být ještě horší, než je to teď? Nežertuj tímhle způsobem, Zetsu. „Už můžeš slézt dolů, Tobi!" Skrček jen vrtěl hlavou. Vypadalo to, že nesleze. „Byla to jen legrace! Přece sis nemyslel, že by tě Zetsu vážně chtěl sežrat? Dyť bys mu ani nechutnal."

„No vidíš. Však my z tebe ještě uděláme spořádaný děvče," chechtal se Kakuzu.
„Ale já jsem zkažená holka," uchechtla se Shenai. Všechny to rozesmálo.

Vešla do místnosti, která se už pár dní nazývala předsíní. Itachi si hrál s ohýnkem. Ani nevzhlédl od své zábavy, poznal, že přišla. „Aby bylo jasno, včera jsem z tebe neměl strach, šlo jen o chvilkovou slabost," zabručel.
Posadila se k němu, nezkoušel ji odehnat. „Prozradíš mi, jak to děláš?"
„Ne," řekl a uhasil oheň.
„Ani kdybych tě poprosila?"
„Přestaň loudit! Tohle umím jenom já a svý umění nevystavuju na odiv každýmu."
Sklonila hlavu. „No... chtěla jsem to zkusit."
Vlastně by nebylo od věci zjistit, jestli v týhle holce nedřímá něco divného. Pořád mu nedávalo smysl, že ho napadla zbraní. A ten výraz... plný nenávisti. „Fajn, ukážu ti to. Dívej se pozorně." Nejdřív jí předvedl své ohnivé jutsu, po kterém vzplál prostředek ohniště. Pak sebral ze země starou přikrývku a opět plameny uhasil. Sledovala ho a vzrušením jí plály tváře. Ukázal jí, jak má udělat pečetě. „A pak už jen plivneš," ukončil svůj výklad. Čekal, byl zvědavý.
„Takhle?" Udělala přesně to, co jí řekl a podařilo se jí vyplivnout ohnivou slinu. Jiskřička zablikotala a zhasla. Itachi nakrabatil čelo. Čím dál lepší! Takže nějaké nadání na ninja techniky by bylo.
„Proč se tváříš takhle?" vyptávala se.
„V životě jsem nic horšího neviděl, proto."
„Aha." Nevadilo jí to. Stejně tušila, že to nezvládne.