Spřízněná s Alfou

4.Kapitola

Liam

,Kdo jsi?'zeptal jsem se chladným hlasem přes vlčí komunikaci, aby nešlo poznat, že jsem uvnitř rozechvěný.
,Nech mě jít a neublížím ti,'pronesla dost sebejistým a klidným hlasem. Uvnitř byla, ale trochu vyděšená. Její hlas byl jako melodie pro moje uši.

,Takže holčička se umí prát,'tomu jsem se musel zasmát. Už od pohledu nevypadá, že je schopna bojovat, natož někomu ublížit. Vypadá neškodně.

,To by ses divil,'v tu chvíli mě ze sebe strhla a postavila se do bojové pozice. Nevypadá, že by teď chtěla dál utíkat. Překvapuje mě taky, jak ke mně mluví. To neví kdo jsem? Obvykle to podřadný vlk vycítí, když je s Alfou jakékoli smečky.

,Chceš tedy souboj. Dobrá, neboj, nebudu tě šetřit,'také jsem se postavil do bojové pozice a zaútočil jako první. Ona se rychle a ladně vyhla. Zajímavé.

,Víc toho neumíš?'slečinka mě chce provokovat. Jak chce. Už nebudu milý. Teď začne opravdový souboj.

Znovu jsem po ní stejně zaútočil. Mám přečtený, kam se bude vyhýbat. Všichni jsou stejní. Udělají to poprvé, pak i podruhé. Ona nebude výjimka.

Byl jsem připravený jí kousnout do tlapky, ale ona uskočila tam, kam jsem to nečekal. V tu chvíli jsem byl nepozorný a zakousla se mi do zadní nohy. Stisk má silný, nemůžu dát vidět, že mi to ublížilo. Zažil jsem už horší.

,Takže to vypadá, že nebudeš tak silnej,'vysmívala se mi do obličeje. Tohle si k Alfě nemůže dovolit. Ne ke mně.

Opět zaútočím a tentokrát se mi nevyhne. Kousnu ji do packy a pak ještě ke krku. Slabě, aby ji to vážně neublížilo. Dostanu ji opět pod sebe tak, aby se nemohla bránit.

,Pusť mě!'nehodlala se vzdát. Já si to zas náramně užíval.
,Nebo co?'za žádnou cenu ji nehodlám pustit. Když už jsem ji konečně našel, tak proč bych to dělal.

,Odejdu a už mě tady nikdy neuvidíš,'ta slova mě trochu zasáhla do srdce. Tohle nechci.
,Nechci abys odešla,'moje slova ji nejspíše zmátla. Asi ji pořád nedošlo, že jsme spřízněné duše. Nevadí. Přijde na to později.

Dívám se do jejích safírových očí. Jsou to jako dvě tůňky, ze kterých nejde oddělat zrak. Je ohromné, co se mnou dokáže udělat jedna vlčice.

,Chrisi, odveďte ji do smečkového domu,'poručil jsem svému nejlepšímu hlídkaři a dalším hlídkařům, kteří sem teďka přiběhli.
,Ano, Alfo.'

Je mi jasné, že nebude spolupracovat, tak ji uspím. Teda spíš moji hlídkaři. Nosí totiž u sebe povinně uspávací pistoli. Sice se mi nelíbí ta představa, že ji střelí, ale jinak to nepůjde.

Když už ta vlčice leží nehybně na zemi v tvrdém spánku, promění se automaticky na člověka. Je ještě krásnější než jsem čekal. Nemůžu se na ni přestat dívat. Její jemně vlnité po ramena krátké hnědé vlasy krásně ladí k jejím očím.

Proměním se taky a vezmu si ji do náruče. Není pro mě žádná zátěž. Mé oči z její jemné tvářičky nespouští zrak. Vypadá tak nevinně. Ale není. Když jsem dlouze hleděl do jejich očí, viděl jsem v nich něco, co jsem nikdy neviděl. Nemůžu to přesně popsat. Něco zlého.

Ashlyn

Zdál se mi tak krásný sen. Běžela jsem hustým zeleným lesem a nechávala vítr hladit mou srst. Bylo to skoro jak opravdové. Škoda, že to tak nebylo.

Vzbudila jsem se na tom nejměkčím, na čem jsem kdy ležela. Byla jsem jako v nebi.
Není tohle taky sen? Takhle měkkou matraci v lese fakt nenajdu.