Spřízněná s Alfou

13.Kapitola

Liam

,,Alfo, váš otec,"odmlčel se. Z jeho očí jsem sotva něco dokázal vyčíst. ,,Postřelili ho."

Svět kolem se najednou zastavil. Slyšel jsem jen vlastní tlukot srdce. Mám pocit, že se mi tohle jen zdá. Tohle přece nemůže být pravda.
Z mého transu mě pak až vyrušil ten hlídkař.

,,Stínoví lovci ho postřelili kousek od Firtských jeskyň." To je jen pár minut odsud. Musím odsud dostat pryč Ashlyn.

,,Odveď ji odsud, půjdu se tam podívat,"nařídím mu. ,,Pošli mi s sebou dva nejlepší bojovníky." S posledním slovem se proměním a běžím dolů do údolí. Tamtudy je to nejkratší.

Běžím tak rychle, co mi moje tělo dovolí. Pohání mě hněv. Jestli se stalo tátovi něco vážného, ať si mě nepřejí. Teď mě jen zajímá pomsta. Chci se pomstít těm po*raným lovcům. Tohle nenechám jen tak být.

Blížím se ke konci údolí. Rozprostírá se tam široká travnatá planina. Po pravé straně se rozprostírá řídký jehličnatý les, který vede k Firtským jeskyním.

Necítím bolest, když šlápnu do jedné z nastražených pastí. Z tlapy mi valí krev, ale teď je mi to jedno. Tlamou se to snažím rozevřít a to se mi pak nějakým zázrakem podaří.

Pokračují dál k jeskyním, ale něco zaslechnu. Něco jako prásknutí větvičky. A pak další. A ještě jednou. Každým krokem se ke mně blíž a blíž přibližuje.

Nejdřív musím zjistit, odkud ten zvuk je. Teď se nesmím vůbec pohnout. Jinak se prozradím. Nebo je taky možné, že už o mně vědí.

Když konečně zachytím směr, podívám se tam. Nikoho ani nic nevidím, ale vím, že tam je. Adrenalin mi vystoupá výš. Jsem připraven zaútočit.

Pak ale zaslechnu lidský hlas. Není nikoho z mojí smečky. To vím jistě. A jde úplně z jiný strany, než ten co je v mé blízkosti.

Bez dalšího protahování se rozběhnu za tím hlasem. Ať byl ten v lese kdokoli, nechám ho prozatím být.

Zastavím se a schovám za strom. Před vchodem do jeskyně stojí skupinka ozbrojených lidí. Vsadím se, že tohle Stínový lovci opravdu nejsou. Ti by si našli vhodnější místo, kde se ukrýt.

Ale jestliže tohle jsou úplně obyčejní lovci, tak jak mohli mého otce postřelit? Je sice bez jedné nohy, ale je to bývalý Alfa a tak má výcvik. Bezpochyby by se jim ubránil.

Pozoruji je z povzdálí. Nejradši bych se na ně vrhl a všechny je roztrhal. Jenže se musím krotit. Musím se umět... Někdo z jeskyně vyjde. Upřeně na něho hledím a prohlížím se ho. Je oblečený v černém. Má na sobě kapuci, takže mu nejde vidět do obličeje. Vlastně nikde neukazuje svojí kůži.

Tohle je on. Stínový lovec. Bezpochyby. Ale kde jsou ti zbylí? Nebo je tady úplně sám s těmi obyčejnými? Nedává mi to žádný smysl. A když ho vidím, vaří se mi krev.

,,Běžte dovnitř, Ardel pro vás má další úkol,"řekl hrubým hlasem. Neslyšel jsem v něm náznak lidskosti. Tohle nemůže být člověk. Ani nic s ním společného.

Až ti ostatní odejdou a zůstane tam sám, uvidím, jak si s něčím hraje v ruce. Zkusím zaostřit svůj zrak, abych viděl co to je. A když to poznám, neudržím se. Vyběhnu z lesa a zaútočím na něj. Jenže než se mu stihnu zakousnout do těla, uslyším ránu. Začne mi pískat v uších.

Nepřestává to a cítím, že to není jediný místo, kde to bolí. Pálí mě něco ukrutně v boku. Před očima se mi začínají dělat mžitky. Snažím se bránit a nepoddat se té bolesti, ale je to těžší a těžší. Nakonec všechno ustane a cítím už jen to, jak padám k zemi.

Ashlyn

V domě byl naprostý zmatek. Děti brečely a řvaly. Jejich maminky se je snažily utěšit, dávat jim hračky, krmit je. Ostatní běhali po domě a něco dělali.

Ben, tedy hlídkař, který mě sem dovedl, mě doprovodil až nahoru do pokoje. Tam si mě převzali ti, kteří mě tam hlídají. Nemám je ráda. Hlavně toho většího z nich. Má přes obličej obrovskou jizvu, která se táhle od levého obočí, až k jeho čelisti.

Když mě zavřou do pokoje, jdu si hned lehnout do postele. Začnu přemýšlet o tom, co tady teď děje. Vím, jak se teď Liam cítí. Tohle bude bolet už napořád.

Když si ale vzpomenu, co jsem mu všechno řekla, chci se propadnout do země. Řekla jsem mu moje osobní věci. JEMU.

A nevím proč v sobě cítím lítost. Je mi ho líto. Nemůže. Nemůže mi být toho pitomce líto. Můžu chápat, co teď cítí, ale nesmí mi ho být líto.

,,Ashlyn," Rozrazí dveře Mike. ,,Lia... Alfovi se něco stalo,"řekne vyděšeně s hrůzou v očích.
Zapomněla jsem na všechny věci co jsem řešila. Jestli se mu stalo něco vážného, není to nic dobrého. A pak ucítím píchavou bolest na srdci.

,,Zaveď mě k němu,"nařídím mu a on nic nenamítá.

Zvedl mě k těm dveřím, ke kterým mě jednou Liam zavedl. K doktorovi. Úplně jsem na tu ruku zapomněla. Na tom ale teď nezáleží.

Bez klepání vrazím dovnitř. Vidím ho ležet na lůžku. Je celý zakrvácený a nehýbe se. Přiběhnu k němu a kleknu si u něho na kolena. Takhle se mi nelíbí ho vidět. Sice k němu stále cítím odpor za to, že mě tady vězní, ale poslední dobou se mi to tady snažil zpříjemnit.

Doktor k němu přispěchá a začne ho prohlížet. Z jeho pohledu dokážu jen vyčíst, že to nebude dobrý.

,,Budu mu muset vyoperovat kulku z těla. Nebude to hezký pohled. Jestli chcete může.."
,,Zůstanu,"skočím mu do řeči a nic dalšího nenamítá. Liam mě teď potřebuje a tak tu budu. On by udělal to stejný.

Když doktor začne s vytahováním, Liam se začne kroutit bolestí. Chytnu ho za ruku a něžně ji začnu hladit.

,,Jsem tady. Budeš v pořádku,"řeknu tiše, aby to slyšel jen on. Teda jestli mě slyší. Přestane se tolik kroutit a silně mi zmáčkne ruku. Málem jsem vykřikla bolestí, ale snažím se to nějak nevnímat.

Druhou rukou, kterou mám volnou, ho začnu hladit v jeho tmavých vlasech. Jsou jemné a od hlavy zpocené.

Netrvá to dlouho a kulka je venku. Byla hodně hluboko a trvalo to značně déle, než když jsem se vytahovala kulky já. To nejhorší má za sebou. Teda snad. Nejsem lékař a nevím jestli bude potřebovat nějakou větší operaci.

...

Po všemožném ošetření se konečně pořádně nadechnu. Podle doktora je mimo ohrožení života, ale radši si ho chce tady ještě pár dní nechat.

Chci tady počkat, dokud se neprobere. Cítím potřebu tady zůstat a být s ním. Nedokážu se tomu bránit. Nebo spíš se tomu nechci bránit.

Uběhlo pár hodin a mě popadla obrovská únava. Oči se mi zavírají a je pro mě těžší zůstávat vzhůru. Doktor mi říkal, až jsi jdu radši lehnout do postele, ale pokaždé jsem ho odbyla. Nejradši bych si do té postele vlezla, ale nechci odsud odejít.

Už se přestanu bránit a víčka se mi zalepí k sobě. Myslím jen na to, aby byl Liam v pořádku.

Nedokážu si to přiznat. I když to v hlouby svého srdce cítím, nedokážu si přiznat, že k Liamovi něco cítím.

Ahojky, už dlouho jsem nevydala žádnou kapitolu. Za to se hrozně omlouvám, ale úplně mě opustila chuť psát. Odteď už budou kapitoly vycházet častěji. Zatím bych to nechala na pondělky a čtvrtky.

A taky vám hrozně děkuju za 2k přečtení. Vážím si toho.