Spřízněná s Alfou

6.Kapitola

Ashlyn

Opět jsem se probudila na té stejné posteli jako předtím. Nedokážu odhadnout, jestli to bylo dneska nebo včera. Moje poslední vzpomínka byla rána do hlavy, když jsem se snažila utéct.

Nad tou vzpomínkou jsem se rychle postavila, ale nebyl to dobrý nápad. Hlavou mi projela neskutečná bolest. Snažila jsem se ji nevnímat. Nejsem přeci slaboch. Došla jsem k oknu a zjistila, že je zamčené. Odsud se asi už nedostanu.

,,Další pokus o útěk?"uslyšela jsem za sebou známí hlas. Otočila jsem se k němu a viděla ho, jak sedí na křesle a pozoruje mě.

,,Jak dlouho tu jsi?"zajímala jsem se. Jestli tu byl, když jsem spala, tak bych ho nejradši vykuchala.

Zvedl se a rozešel se pomalu ke mně. Já jsem začala couvat, protože pohled v jeho očích, nevypadal vůbec dobře. No tak, Ash, seber se. Je to sice Alfa, ale máš nejlepší výcvik.

Přirazil mě ke stěně a svoji pravou ruku dal k mé hlavě. Pak se ke mě naklonil, aby mi viděl do obličeje. Když je takhle blízko, všímám si našeho výškového rozdílu.

Hledí mi přímo do očí. Já se snažím neuhnout pohledem, protože ty jeho oči mě děsí. Nasadila jsem podobný výraz jako on. Řekla bych, že se z toho stal souboj, kdo déle nemrkne.

,,Proč jsi utekla?"zeptal se z ničeho nic. Byla jsem lehce překvapená. Myslela jsme si, že mu to došlo. Je jasné, že uteču, když mě tu bez mého svolení drží.

,,Tak proč asi,"jestli mu to nedošlo, tak mu to nebudu říkat. Je to přece jasná věc.

,,Odpověz mi,"snažil se krotit. Vypadal, že každou chvíli vybuchne. Stačí do něho jen malinko dloubnout a neudrží se. Tak výbušného vlkodlaka jsem ještě nepotkala.

,,Držíš mě tu. To tě nenapadlo, že tady být nechci a chci mít svou volnost?"zvýšila jsem na něj hlas. Mu se to očividně nelíbilo. Pěstí u mé hlavy bouchl silně do stěny. Toho jsem se trochu vylekala.

,,Tu můžeš mít, ale až mě přijmeš,"řekl a svou ruku oddělat od stěny. Pak se otočil a odešel.

Když zaklaply dveře, skácela jsem se na zem. Bolest hlavy a tohle mi nedělá úplně dobře. Zarazila mě jeho poslední slova. Co myslel tím, že ho přijmu? Jestli něco takového chce, musí být konkrétnější. Teď bych ale neměla myslet na tohle. Měla bych vymyslet plán útěku, který bude fungovat.

Liam

Rozrazil jsem dveře své kanceláře a svou pěstí vrazil do zdi. Ta se pod tou silou promáčkla. Tohle jsem potřeboval. Setřít ze sebe agresivitu a nahradit ji bolestí, kterou si zasloužím. Vyděsil jsem ji.

,,Liame, tu zeď teď opravili. Co se zase stalo?"zazněl Mikův otrávený hlas. Tyhle moje nálady už ho zřejmě nebaví. Mě taky ne.

,,Vytočila mě a pak jsem ji asi vyděsil. Dovolila si toho ke mně až moc. Nedokázal jsem se udržet,"řekl jsem mu co se stalo.

,,Musíš na ni pomalu."
,,To nezvládnu, jsem zvyklý mít věci hned." Vždycky to co jsem chtěl, jsem dostal. Tady nebude výjimka.

,,Sám víš, že tohle není správně. Zkusil si ji aspoň říct pravdu? To by si tě možná pustila trochu víc k sobě,"řekl a měl pravdu. Vím, že mé zacházení k ní není správné a měl bych jí říct pravdu. Tou poslední věcí jsem si, ale nebyl moc jistý.

,,Nebo taky se víc odtáhne." Tenhle fakt nejde nechat být. Nechci ji mít dál od sebe. Možná to už ani nejde. Takže měl bych ji říct pravdu?