Spřízněná s Alfou

7.Kapitola

Liam

Upřeně si ji prohlížím a nespouštím z ní oči. Přemýšlím, jak jí říct, že jsem Alfa. O tom že jsem její druh, jí radši ještě pomlčím. Možná by to bylo na ni moc. Co? Od kdy se starám jestli je něco na někoho moc?

Jak jí to říct. Narovinu to říct by bylo až moc jednoduché. Musím s ní navázat konverzaci. S ní teda ona už začala, když se mě zeptala na jméno. Příjemně mě to překvapilo.

,,Vidím, že máš velký hlad,"začnu s nejobyčejnější větou. To jídlo jedla rychle, ale zároveň si ho i vychutnávala.

,,Když jsi mě tady nechal zavřenou od mého úniku až do teď, tak asi budu mít hlad,"řekla tím svým tónem v hlasu, který mě většinou vytočí. Teď se musím hlídat.

,,Mohla jsi poprosit vlky, kteří tě hlídají tady před dveřmi,"zapomněl jsem se jí o tom zmínit. Je pravda, že je moje chyba, když jsem ji o nich neřekl a ona zůstala o hladu. Omlouvat se jí za to ale nebudu.

,,Oni tady jsou i nějací vlci co mě mají hlídat?"
Podle jejího hlasu jí to moc netěšilo. Ale nechci riskovat, že by mi utekla. Potřebuji, aby mi aspoň trochu věřila a já jí. Pak ji nechám dělat si, co chce.

,,Až budu mít jistotu, že neutečeš, nechám tě dělat co chceš,"čekal jsem, co na to odpoví.
Ona ale jen mlčela. Možná neměla co říct.

Zrovna dojedla a já jsem vstal z křesla, abych jí ten talíř vzal a pak se vrátil. Zatím ta naše konverzace je klidná.

Když si beru talíř z její ruky, podívám se na tu druhou. Má ji položenou na klíně. Je nateklá a trochu se klepe. Talíř položím na noční stolek, co je hnedka vedle. Chytnu ji za tu zraněnou ruku za předloktí. Zatáhnu za ni tak, aby se postavila. Tiše sykne a já si zblízka prohlédnu její ruku. Nevypadá moc dobře.

,,To se ti stalo při tom útěku?" Nic neříká a tak jsem usoudil, že ano. Přichytnu ji za druhou ruku a vedu ji směrem ke dveřím. Snaží se bránit, ale já jsem silnější. Chci ji přivést na ošetřovnu. Bude totiž potřeba doktor.

Jdeme po schodech dolů, protože v patře pod námi je ošetřovna. Pak je ještě jedna v přízemí.
Celou dobu se snaží dostat z mého sevření, ale vůbec se jí to nedaří. Už mě to docela vytáčí.

Ashlyn

Vede mě po schodech dolů ani nevim kam. Snažím se mu bránit. Ať mě vede kamkolivp, nechci tam. Drží mě dost pevně, tak se mu nemůžu vysmeknout. Možná bych to dokázala, ale pak by mě ta ruka mohla bolet ještě víc.

Přestanu se bránit, když už vím, že je to zbytečný. Až jsme sešli schody, vedl mě prostornou chodbou. Bylo tu pár dveří a do těch největších mířil. Začíná se mi zvyšovat tlukot srdce, ale nenechávám na sobě nic poznat.

Vkročí do dveří a vede mě k lůžku.
,,Tady si sedni,"řekl a odešel někam do vedlejší místnosti. Zapřemýšlela jsme nad útěkem, ale byl by zbytečný, protože jako vlk nemůžu běžet.

Rozhlédla jsem se teda po pokoji. Zdi byli do poloviny od stropu bílé a pak se barva změnila na světle modrou. Podle náčiní a dalších čtyř lůžek, které byly prázdné, jsem usoudila, že tohle je ošetřovna. Nemyslím si, že bych se mýlila.

Prohlédnu si svoji ruku a opravdu nevypadá moc dobře. Začíná mít trochu odstín modré, ale nemyslím si, že by to bylo nějak vážné.

,,Těší mě, jsem doktor. Ukažte mi prosím tu ruku,"promluví nějaký muž, kterého jsem si ani nevšimla, že by přišel.