Spřízněná s Alfou

12.Kapitola

Liam

,,Takže už jsou tady,"snažil se schovávat za svou maskou, že se ve skutečnosti nebojí, ale bylo to naopak. Znám ho až moc dlouho.

,,Budeme muset ztrojnásobit hlídky a taky vycvičit nové bojovníky,"navrhl jsem, protože mě jiná možnost nenapadala. Nemůžeme je jít hledat. Byla by to cesta za jistou smrtí.

,,Kolik máme času?"zeptal se Mike. Nezná je tak dobře jako já. Děda mi o nich vyprávěl pověsti. Každý tok vyberou deset nejschopnějších mužů a cvičí je. Buď to přežijí a stanou se lovci, nebo zemřou.

,,Nejsem si jistý. Nemáme ho hodně, ani málo. Stínový lovci zaútočí, když je protivník připraven,"odpověděl jsem mu.
,,Běž na večer svolat smečku, musím jim to oznámit,"dodal jsem a Mike bez jakéhokoli slova odešel.

Opřel jsem si hlavu o dlaně a snažil se vymyslet, co by bylo nejlepší. Myslím, že máme měsíc, než zaútočí. To bude mnohem větší množství mrtvých. Moje smečka je sice obrovská, ale je důvod, proč se Stínovým lovcům říká stínový.

Já a moje smečka je musíme zastavit. Dobyl jsem spousta území a nehodlám to teď všechno zahodit. Pomoc od jiných smeček potřebovat nebudu. Ale od Ashlyn ano. Luna má pomáhat mentálně své smečce. Jen ji musím přimět, aby mě přijala. A taky tihle smečku. Dnes ji večer představím. Teď se ale budu muset trochu prospat.

Ashlyn

Probudila jsem se brzy ráno. Byla jsem strašně zničená. A nevyspalá. Celou nic mě strašila ta noční můra, jak zabili mého tátu. Už z toho nebrečím, ale trhá mi to srdce. To pak touží po větší pomstě. Musím toho vraha zabít. Pak budu mít svůj klid.

Protáhla jsem se a rychle vyhoupla na nohy. Ten pitomec tady nebyl, takže to ráno bylo o něco krásnější. Hlad jsem neměla, ale moje vlčice se potřebovala proběhnout. Byla jsě zvyklá na běh každý den a teď tady trčím. Včerejší výlet mi nestačil.

Vzala jsem si ze skříně světle modré tričko a černě kraťasy. Pal jsem si upravila vlasy a vyčistila zuby. To byly jediný věci, které můžu dělat bez nějakého dozoru.

Zoufale jsem potřebovala ven. Šla jsem tedy ke dveřím a zkusila, jestli je včera nezapomněl Mike zamknout. Za pokus nic nedám.

Zatáčka jsem za kliku a dveře se otevřely. Popadl mě pocit radosti, ale na venek jsem to nijak neprojevovala. Otevřela jsem je a podívala se ven. Nikdo před nimi nestál, takže jsem mohla utéct. Dneska ten den začíná pěkně.

Bloudila jsem po různých chodbách sem a tam. Mám pocit, že jsem se ani nehla z místa. Vím, že tenhle smečkový dům je obrovský, ale až tak. Už si ani nepamatuju, jak jsem se mohla dostat až k východním dveřím.

Když jsem asi ještě dalším deset minut nenašla schody do nižšího patra, málem jsem to chtěla vzdát. Pak jsem ale zaslechla kroky směrem ke mně. Nechtěla jsem zjišťovat, koho jsou a tak jsem se rozběhla zpátky. Kroky za mnou se taky rozběhli, takže jsem už vůbec nechtěla zjišťovat kdo to je.

Odbočila jsem do jiné uličky než před tím a najednou se přede mnou objevily schody. Aspoň teď jsem je našla.

Bez nějakého zastavování jsem běžela dolů. Posledních pět schodů jsem jich seskočila a běžela rovně. Do dalšího spodního patra jsem jít nemohla, protože odtamtud jsem zaslechla další kroky. Budu se muset ztratit někde tady.

Když chodba končila, zabočila jsem doprava. Ještě před tím jsem se ohlédla, jestli za mnou pořád někdo běží. Bohužel mě štěstí opustilo. Místo jednoho byli najednou tři.