Podsvětí - Zvrhlý a Zvrhlejší

Kapitola 5

<C•A•M•E•R•O•N>

Stál jsem u zábradlí s výhledem do spodního patra galerie, kde se dokončovali poslední přípravy na výstavu. Kdybych zde nemusel být kvůli Daphne, tak bych zde nebyl, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že by jí to ranilo, kdybych se zde neobjevil, a byla by na mě naštvaná, a že uměla vydržet naštvaná velmi dlouho, a jen tak si jí někdo na svojí stranu znovu nezískal. A já ji rozhodně naštvat nechtěl, jelikož bych z toho pak měl výčitky svědomí. Pro jednou takovou společenskou akci přežiju, přece je to jenom na jeden večer. 

Navíc Daphnininy obrazy byly krásné, propracované a bylo vidět, že do každého kousku vložila kus svého srdce a trochu své duše. Nemalovala podle toho, kdo co ji jak nařizoval, nebo po ni chtěl, co by ona nerada malovala, mala si po svém a co sama chtěla. Nebyly to rozhodně tedy žádné abstraktní kresby, které by bylo pár náhodných tahů štětcem, o kterých jiný umělci mluví, že jsou zakódované myšlenky a pocity, ale skutečné kresby, které mnohdy až dýchali životem. 

Zaznamenal jsem pohyb vedle mě, jak se někdo ke mě připojil, a dotyčná osoba se vedle mě opřela o zábradlí podobně, jako jsem byl opřený já sám. Neztuhnul jsem, jelikož mi instinkt neříkal, že je vedle mě nějaký nepřítel. Naopak jsem byl klidní, jako by byl vedle mě někdo koho znám, a tak to také bylo. Když jsem lehce stočil oko do koutku spatřil jsem známé bílo-šedivé lehce divoce rozházené vlasy. Bledě žluté oči s chladnějším šedivým odleskem, orámované bílými řasami. Na levé tváři měl jizbu, která se táhla od vnitřní části líce šikmo dolů až přes čelist. Výškově byl skoro stejně vysoký jako já, jen o pár centimetrů méně. Měl sto devadesát tři centimetrů.  

Když si všiml, že ho koutkem oka pozoruji, tak se mu jeho koutek úst pozvedl do úšklebku. 

,,Zdá se, že zde budeme pomalu trpět společně, jelikož mám od svých zdrojů, že sem přijde dost lidé z Obchodnické vrstvy i Mocenské vrstvy, tak mi nepřijde jako dobrý nápad, abych zde nechával svého bosse bez dozoru." promluví.

Uchechtnu se. ,,A já si myslel, že ses rozhodl trpět společně se mnou kvůli našemu přátelství." Řeknu se smíchem. Asi jsme se zasmáli oba dva až moc na hlas, jelikož k nám zvedla svůj pohled Daphne, ze spodní místnosti, a lehce se na nás zamračila. Derek mě popadl za látku saka na zádech a odtáhl dozadu od zábradlí, jak kdyby jsme byly dva malý kluci, co se chtějí schovat před pohledem matky, potom, co něco provedli. 

<S•E•N•J•I>

Když se občas zahlédl mladé může v oblecích venku, když jsem měl volno, jak se prochází po městě, často jsem si je v tom prohlížel, jelikož protože i když miluju modu, tak jsem vyloženě nechápal, proč si na ty obleky dost potrpí, a ženský nad nimi celkem dost vzdychají, když je tak vidí. Samozřejmě musí ten chlap mít i obstojný ksicht, jelikož dnešní doba posuzuje hodně věcí převážně podle toho. jak to vypadá. Když jsem se však, kde oblékl do toho obleku, který mi Cobin nechal ušít, tak jsem na sebe překvapeně mrkal, jelikož jsem se na první vteřinu nepoznal. 

Ne, že bych se nějak vzhledově změnil, ale asi jsem dnes pořádně pochopil rčení 'Šaty dělají člověka'.  Dokonce i Isabella, která mi pomohla se řádně do obleku obléknout a uhladit ho, abych ho neměl pomačkaný, tak řekla, že, kdyby mě neznala a jen tak mě potkala na ulici, tak si myslí, že jsem syn nějakého Mocného, nebo Obchodníka. Popravdě jsem se tomu jejími názoru vůbec nedivili. I Cecil závistivě na mě hleděl, když jsem pak později odcházel.

Oblek byl složení z bílých kalhot, krémově žluté hedvábné košile, černého saka na dva knoflíky vepředu a prošité zlatou nití do tvarů spirál. K tomu byly přidané černí lakýrky. Bylo hodně vidět, že je to od krejčího, který je zvyklý dělat s kvalitními látkami.