Střípky nenávisti

Parťák

„Zatraceně Harry! Udělej už něco! Já nechci být zavřená po krk v papírech, chci bojovat!" Hnědovláska vlétla do jeho kanceláře jako tornádo, už zase.
Černovlasý muž nehnul ani brvou. Byl na její výstupy zvyklý. Chápal jí, ale zároveň chápal, proč jí nechtěli dovolit práci v terénu.
„Ale já s tím nic neudělám a už vůbec ne, pokud s tím taky nesouhlasím. Je to blbost, proč chceš vystavovat svůj život?"
„Proč? Protože ty lidé tam venku za to stojí! Nech mě bojovat za jejich bezpečnost. Po tom všem nedokážu jen tak sedět a nic nedělat! Sakra, dej mi povolení!"
„To není v mých..."
"Je to v tvých silách a ty to víš! Všechno je v tvých silách! Tak se tu ze mě nesnaž dělat hlupačku! Mohl bys jenom lusknout prsty a já bych to povolení měla, ale ty prostě nechceš vidět svoji kamarádku šťastnou. Bojovala jsem po tvém boku, když si to nejvíc potřeboval. Teď to potřebují jiní. Tak mi sakra..."
Harry si povzdechl, sundal si brýle a promnul si nos. Pak si brýle zase nasadil a pohlédl na ní.
"Řekli mi, že by ti ho dali."
Zamračila se. To nebylo samo sebou.
"Jaký je háček?" Byla dost chytrá, věděla, že v tom musí něco být.
"Parťák." Vysvětlil a ona nadzvedla obočí.
Musela by mít parťáka. Nějakého zbytečného idiota, co by jí zatěžoval, ale kdyby byl stejně tupý, jako Ronald, mohla by ho posadit do kavárny se slovy počkej, by se mohla vydat pochytat pár smrtijedů, zatímco by on snídal.„Fajn." Povzdechla si a pohlédla na něj.
"Fajn? Ty Hermiona Grangerová přiznáváš, že na něco nestačíš?"
"Co to meleš? To není pravda a ty to víš! Evidentně je to moje jediná šance, jak dělat to, co dělat chci, zatraceně!" Nakopla židli, která stála vedle její nohy.
Prošla si výcvikem, dokonce už pochytala pár bastardů. Začala posilovat, učit se bojová umění, kdyby kouzla nestačily a byla v tom sakra dobrá. Harryho Pottera, chlapce, který vyhrál, by byla schopná položit na lopatky během pěti sekund a on to věděl.
„Vždyť já vím, jen si tě dobírám." Přikývl.
„Tak o koho jde?" Pohlédla na něj a posadila se na nakopnutou židli.
„Je to ex-smrtijed. Přidal se na stranu dobra, ale ministerstvo se ho bojí pustit do akce samotného."
"Fajn, alespoň bude mít potřebné informace... Jak se jmenuje?"
"To ti zatím říct nemůžu, jestli opravdu chceš být bystrozorem, jak se patří, zítra ráno buď na téhle adrese." Dal jí lísteček a víc se jí nezaobíral.
„A jak ho poznám?" Nadzvedla tázavě obočí a neušlo jí, jak se Harry zlomyslně ušklíbnul. Kde se to v něm sakra vzalo?
"Toho nelze přehlédnout." Ujistil jí.

Stála ve dveřích, a její svaly se nemohly pohnout. Byla paralyzována a na mysli měla jedinou myšlenku. Jak zabít toho slavného Harryho Pottera.
Bastarda, všech bastardů.
Tohle nemohl myslet vážně! Hleděla na blonďatého, dobře stavěného muže, který k ní seděl zády, a tak mohla pozorovat svaly, rýsující se na nich.
Ale proč zrovna ona musela projít tímhle utrpením, aby dostala to, co chtěla?
Měla to být snad zkouška, jak moc o to stojí? Pokud ano a ona obstojí, bude moct pracovat na vlastní pěst? Protože jestli ne, nakope všechny ty idioty na ministerstvu do patřičných míst.

Přišla k němu a odkašlala si, aby jí zaregistroval. Otočil a chtěl něco říct, ale slova mu zmrzly na rtech.
"Ahoj, Malfoyi." Ušklíbla se a posadila se proti němu.
"Grangerová?" To, co z něj vyletělo, nebyl hlas, byl to hluboký chrapot, jakoby ho její přítomnost velice překvapila.
„Nevěděl si to?" Pohlédla mu do očí. Byly pořád stejně ocelové, ale přesto v nich bylo něco jiného, něco, co se mísilo s nehezkými zkušenostmi.
"A ty?"
"Jasně, že ne." Uchechtla se.
"Tohle Harrymu nedaruju." Zašeptala spíš pro sebe, ale neušel jí jeho pobavený pohled.
„Takže naše malá Grangerová chce být bystrozor?"
„Do toho tobě nic není." Odsekla a objednala si kávu.
„Máme být parťáci. Mám právo to vědět."
„Tak to se pleteš, nemáš nárok vůbec na nic. A co ty? Co tě přinutilo dát se k dobré straně? Mozkomorův polibek už tě neláká?" Nakrčila nos, jako to dělala vždy, když byla drzá a on se i přes její slova musel pousmát. Tenhle její zlozvyk si moc dobře pamatoval ještě z Bradavic.
„Trefa, ale co ty? Nechtějí tě samotnou pustit k řemeslu, protože si jenom slabá přeživší žena?" Ušklíbl se a ona se zamračila.
„Pojď ven a já moc ti ukážu, jak slabá jsem." Nadzvedla vyhýbavě obočí. V jejích očích bylo něco, co tam snad ještě nikdy neviděl. Byla jiná, už nebyla tak zdrženlivá a opatrná. Ve třetím ročníku mu dala parádně na frak a jeho zajímalo, co by mohlo přijít teď.
"Někdy příště." Vyzařoval z něj klid.
Klid, který jí přiváděl do neklidu.
Jeho oči jí pozorovaly a ona se cítila nesvá.
Proč byl zatraceně tak klidný?
„Jen nechápu, co tím sledují. My dva se dřív povraždíme, než bychom se pustili do akce." Zavrčela nepříjemně.
„Tobě to nedochází? A to se ti říkalo mozek bradavic." Uchechtnul se a uviděl v jejích očích poznání. Ano uhádla to, což mu potvrdilo zděšení v jejích očích.
„To by Harry..." na prázdno zavřela pusu a vypěnila.
„Ten sebestřednej, předpojatej kretén! Máme přece jednadvacáté století slova jako rovnost a emancipace mu neříkají? Jak si sakra mohl myslet, že něco jako ty, mě odradí od splnění mého snu?!" Zavrčela.
„Myslel jsem, že jsem kamarádi."
"To já taky, ale můj kamarád už si asi nepamatuje, že jsem mu párkrát zachránila zadek!"
„Vidíš, pořád říkám, že by si udělala kouzelnickém světu službu, kdyby..."
"Nebuď hlupák, Malfoyi. S tebou a Voldemortem u moci bych to taky zrovna nevyhrála." Ušklíbla se. Pak se zamyslela.
„Pořád si ale myslím, že je v tom nějaký háček." Dodala a on si rukou prohrábl vlasy, až teď si všimla, že byly jiné, nebyly tak slizké, tedy slizky ulízané jako na škole a neměly už tu prapodivnou barvu. Byli jiné, zlatavější, stejně jako on. Vypadal jinak, snad dospěleji. Drobné vrásky okolo očí, jakoby zobrazovaly zkušenosti a malá jizvička na kořeni jeho nosu, boj.
Byl někým jiným, než koho znala na škole a přesto byl stále neodolatelný.
„Po dobu tří let mi byl zkonfiskován majetek. Musím se přidat na stranu dobra a pomáhat." Odmlčel se, aby dal najevo jak znechucený je. Takže to byl pořád idiot, který to nedělá dobrovolně.
"A?"
"A nemám kde bydlet." Dodal a ona se zarazila. Okamžitě pochopila, to bylo zřejmé.
„Děláš si ze mě prdel?"
"Páni, chvilku si ze školy a hned takový slovník." Zavrtěl nesouhlasně hlavou a mlasknul.
"Mám ti poskytnout azyl? Tobě? Vždyť ses mě pokoušel zabít! Nadával si mi! Jak mám vědět, že to neuděláš znovu?"
"Nebuď blbá, opravdu nestojím a mozkomorův polibek, nebo tak něco, navíc nikdy jsem se tě zabít nepokusil."
„Ne? Už jenom to, že si byl na straně zla, ohrožovalo můj život."
"Jako bych tě snad já někdy mohl ohrozit." Zavrtěl nechápavě hlavou.
„Jak to myslíš?"
„To máš jedno, ale ty nemáš na vybranou."
"Máš pravdu." Povzdechla si.
"Navíc bych ti stejně nakopal zadek." Mrkla na něj a on protočil očima.
„Podstoupím to. Sice to bude oříšek, ale podstoupím to. Nenechám ministerstvo vyhrát. Chci být bystrozorkou se vším všudy! Nevzdám se toho, i kdybych měla svůj byt obývat s Voldym!"
Změnila se, už nebyla tak předpojatá, tak zatraceně upjatá, byla to rebelka, měla jiskru v oku a nezkrotnou touhu, která byla zatraceně nakažlivá.
„Jdeš do toho?" Ujišťoval se.
"Samozřejmě! Jestli je to jediný způsob, navíc tři roky se mnou nevydržíš."
"Nemůžu za to, že si tak nesnesitelná." Pokrčil rameny a on zaťala ruce v pěst.
"Nepokoušej štěstí. Tvrdě jsem dřela, abych byla tam, kde jsem a jestli mě omezenec jako ty bude zdržovat, pošlu tě rovnou směr azkaban." Vstala a naposledy ten den na něj pohlédla.
„Zatím. Příjemnou noc strávenou na lavičce." Popřála mu a odešla, měla namířeno na ministerstvo, přesněji řečeno, zabít zlatého chlapce, kterého nedokázal zabít ani Voldemort, břídil jeden namyšlenej!