Střípky nenávisti

Ve střehu

Nevěřili jste tomu, co?! No já vlastně taky ne 😀.
Každopádně je tu další díl a nebudu vůbec slibovat, kdy bude další, protože prostě teď mám úplně jiné priority, ale touha psát tam uvnitř mě stále je. Takže se zase určitě něco objeví.
Budu ráda za jakoukoliv odezvu ❤️.
Smějte se 🍀.
————————————————

Hermiona ležela v posteli v jednom z pokojů Malfoy Manor a nemohla spát. Pořád přemýšlela o tom, co všechno se od Dracovi matky dozvěděli a přemýšlela, co dělat dál.
Síť lidí, kteří do toho celého byli zapletení, nebyla malá.
Samozřejmě. Voldemort měl spoustu stoupenců a ne všichni se k němu přidávali veřejně, ale to byli právě ti, kteří dnes tahali za nitky a její mozek se snažil přijít na způsob, jak to celé nabourat, než bude pozdě.
"Spíš?" Ozvalo se ode dveří.
"Když řeknu, že ano, uvěříš mi to a odejdeš?"
Ozvalo se uchechtnutí a pak viděla postavu, která se blížila k ní. Posadila se.
"Mohla si mlčet."
"To jsem mohla, že mě to jen nenapadlo?"
"Protože to neumíš?" Popichoval ji.
"Potřebuješ něco?"
"Az do svého pokoje slyším, jak se snažíš si zavařit mozek. Nepřemýšlej o tom tolik. Zítra půjdeme za Potterem a všechno mu řekneme, vymyslíme plán, neboj."
Zamračila se. To se jí opravdu snažil uklidnit?
"Nebojím se. Jen mám strach z toho, že si to ministerstvo opět nechá přerůst přes hlavu."
Posadil se vedle ní na postel a pousmál se.
"Pravda je, že se už několikrát nepředvedli úplně dobře. Ale co se nám může stát s vyvoleným?"
"Ten byl ale vyvolený k tomu nakopat zadek Voldemortovi a to už udělal..."
"Ale má vedle sebe nejlepšího stratéga a nejchytřejší mozek."
"Ty mi lichotíš?" Nadzvedla překvapeně obočí.
"Mluvil jsem o sobě." Řekl vážně a ona se rozesmála. Po dlouhé době opravdově a od srdce. Byla to ironie. Kvůli jeho otci přišla o všechny iluze, co o světě měla. Přišla o radost. Cítila se prázdná. A přitom vedle ní právě seděla jeho věrná kopie a ona by si už ani nevzpomněla, kolikrát jí rozesmál. Připadala si vedle něj tak nějak jinak. Jakoby byla zase ta dívka, která si dovolila mít sny. Zatím žádné neměla, ale vedle něj se cítila tak, že by mohla.
"Ty jsi kretén." Pokusila se ho se smíchem praštit do ramena, ale on zachytil její ruku a přitáhl si jí k sobě blíž.
Překvapeně zamrkala a přestala se smát. Hleděla nu do očí, které teď vypadaly jako nebe před bouří.
"To odvoláš." Zašeptal.
"Nebo co?"
"Nebo tě potrestám." Ušklíbnul se a ona cítila píchnutí ve slabinách.
"Jen do toho." Odpověděla provokativně a pak si ho přitáhla do polibku.
Nenechal se dvakrát pobízet. Zajel jí rukou do vlasů a jemně zatahal, aby ji donutil zaklonit hlavu a mohl se tak dostat k jejímu krku.
A když našel to citlivé místo, kde její kůže byla skoro sametová, zasténala a on se musel pousmát. Miloval to, jak na něj reagovala. Miloval, když vzdychala jeho jméno a nebo když převzala vedení. Byla tak odlišná od všech dívek, které měl.
Byla výjimečná.
Protože jí chtěl.
Chtěl jí víc, než kohokoliv.
Ona byla...
Neměl pro to slov.
Ta přitažlivost tam byla od nepaměti.
Jenomže si nemyslel, že čím víc s ní bude, tím víc jí bude chtít. Ale bylo to tak. Jeho touha po ní neupadala a jeho to mírně děsilo, ale ne natolik, aby se dokázal držet zpátky.
Odtáhla se od něj, aby ze sebe stáhla triko a odhalila se mu. Nenechal se dvakrát pobízet. S očima upřenýma stále na ni, zajal její bradavku do svých úst a stiskl jí zuby. Její odezva byla stejně tak prudká v jakou doufal a způsobila okamžitou reakci v jeho slabinách.
Miloval, jak jí dokázalo vzrušit jen tohle.
Rukou přejel po křivce jejích boků, překonal gumu jejích pyžamových kalhot a zjistil, že je stejně připravená jako on.
"U Merlina Grangerová, tak moc tě..."
"Tak o tom nemluv a prostě to udělej." Umlčela ho polibkem a on se ušklíbnul.
Jestli si někdy představoval ráj, tak byl právě v něm.
Jenomže i z ráje vede cesta do pekla...

"Cože? A to mi říkáte jen tak?" Harry se mračil a Hermiona si povzdechla.
"Narcissa si myslí, že zná místo úkrytu těch, kteří mají instrukce pokračovat, kdyby se Bellatrix něco stalo."
"Nemají s čím pokračovat, ne!?"
"Upřímně? Nevím Harry."
"Víc viteálů není."
"To sice není, ale je spousta věcí, dokonce i lidí, do kterých můžeš otisknout svou magii."
Pohlédla na Draca, který na ni překvapeně zamrkal.
"Minule si zmínil, že zbytková magie přetrvává třeba i v mých jizvách. Nevím, třeba to nikoho nenapadlo, ale..."
"Viteály jsou ale silnější ne?" Zarazil jí Harry a ona si povzdechla.
"Samozřejmě, že jsou. A je to logické. Museli by shromáždit spoustu lidí, kterým Voldemort nějak ublížil, aby..."
"Ale z lidí zbytková magie vyprchala v momentě, kdy zemřel, podívej se třeba na mou jizvu, je pryč..."
"Zmizela jizva, ale stále jsi byl viteálem. Ta stopa tam uvnitř tebe určitě někde je."
"Vlastně máme docela štěstí, že se to o tobě nerozkřiklo."
"Co?" Zamračil se na blonďáka.
"No když jsme je přistihli při činu, mluvili o tom, že mají všechny viteály, ale tebe neměli, takže netuší, že jsi byl jedním z nich."
Hermiona přikývla aa zároveň nechápala, že tohle jí vůbec nedošlo.
"Každopádně musíme pochytat i ty ostatní a konečně je dovést před spravedlnost." Promluvila poté a Harry na ní pohlédl.
"Chceš, abych všem týmům předal adresy a nařídil akci? Co když Narcissa..."
"Nezbývá nic jiného, než jí věřit. A pokud je to past, pak musíme doufat, že si zase poradíme s bandou smrtijedů, jako už tolikrát." Vstala a chystala se k odchodu, když zaslechla známý zvuk kouzel a kleteb létajících vzduchem. Pohlédla na ostatní přítomné v místnosti a hodila Dracovi hůlku.
"Něco mi říká, že si ti ostatní přišli pro Bellatrix."
Harry přikývl a společně se všichni vydali ven z jeho kanceláře. Tam panoval chaos a zmatek.
Vzduch byl nasáklý magií. Úplně jí to ochromilo, ale jen na moment. V momentě, kdy kolem ní prolétla kletba a ona tak tak uhnula, se vzpamatovala a zapojila se do boje.
"Vydejte nám Bellatrix!" Ozvalo se odněkud.
"Nebo si jí vezmeme sami."
"Jen přes naší mrtvolu." Zasyčel Harry.
"Ani nevíš, jak rád tohle slyším." Slizský hlas jednoho ze smrtijedů se uchechtl a Hermiona neváhala jednat.
Nedovolil nikomu, aby zničil její práci a ublížil byť jen jednomu z jejich přátel.
"Ale ale, proč takový rozruch, co? Zase naděláte víc škody než užitku." Najednou, jakoby všechno v místnosti ztichlo a Hermioně ztuhla krev v žilách. Tohle nebylo možné.
Nemohlo být.
"Překvapeni, že mě vidíte? Jak pošetilé. Jako byste nevěděli, že..."
"Expeliarmus!" Hermiona na nic nečekala a odhodila toho odporného muže na zeď. Nečekal to.
Ale Draco byl pohotoví. V mžiku byl u něj, abyho zpacifikoval.
"To je ta tvoje touha se pořád jen chvástat." Ušklíbl se.
"Ani nevíš, jak moc si mě zklamal synu."
"Asi se s tím naučím žít." Zavrčel a chtěl ho spoutat, jenomže starší Malfoy něco vykřikl a vše se opět dalo do pohybu.
Hermiona odrážela kouzla jedno za druhým a pak... Pak koutkem oka zahlédla, jak někdo vyslal kletbu do Dracových zad, aby osvobodil jeho otce. Neváhala ani vteřinu.
"Draco, pozor!" Zakřičela a pak se vrhla rovnou do cesty té kletby.
Jediné, na co si vzpomínala poté bylo, že nedopadla na tvrdou zem, ale že jí zachytily dvě tak známé paže.
Pak už se jí svět nadobro ztratil.