Uvězněni 𝚟 𝚖𝚒𝚗𝚎𝚌𝚛𝚊𝚏𝚝𝚞 2.0

16. kapitola - Ava

Potom, co jsme zkontrolovali, že se nic nerozbilo, nebo že tam přišel nějaký jiný nevítaný host. Nikde nikdo nic naštěstí. Šla sem zpátky k tomu místu, kde se mi stala ta halucinace, podívala jsem se nahoru, viděla jsem něco, co jsem opravdu nečekala, byla tam rozlitá modrá tekutina a nějaké fialové houby.

Celá ta místnost smrděla jak shnilé houby a antibiotika, jo, strašně vábná vůně. Ty houby asi byly ten důvod těch halucinací a ta modrá tekutina/látka ten důvod k tomu křečovitýmu kolapsu. Slyšela jsem bouchnutí dveří kterými jsem přišla a běžela jsem zpátky k nim. Nešli otevřít, byly asi zabouchnutý, dala jsem si rukáv před pusu a nos a zkusila najít jinou cestu ven. Šla jsem se svojí nabitou pistolí. „Co se tu stalo?" Ptala jsem se, však před pár dny až týdny jsme to tu postavili, tak jak se to tu dostalo..? Šla jsem dál a byly tam fialové svítivé houby, všude byla ta modrá tekutina, jak to tak vypadalo, tak ty houby rostli z té tekutiny. Smrad to byl opravdu obrovský a vnímali jste to ještě víc, když nenávidíte houby. Krom toho, že ta celá místnost vypadala jako kdyby byla výplod mojí fantazie, kdybych byla sjetá jak pneumatika.

Ta tmou zahalená místnost se zdála čím dál víc a víc delší. Světlo přicházelo pouze z několika roztroušených hub, které byla jak na zemi, tak na zdích, jejich modré až fialové záře vytvářejí stíny na popraskaných zdech. Podlahu pokrývala už zmíněná modrá, mírně fluoreskující tekutina, která se rozlila asi z nějaké nádoby a svým světélkováním vrhá strašidelné odlesky na okolní prostředí.

Ale v tomto temném bludišti sem nebyla úplně sama, když sem slyšela jak se něco blížilo, tak jsem se schovala za nějakej stůl, JAK SE TU KURVA VZAL STŮL, KDYŽ TU TA MÍSTNOST ANY NEBYLA??? V té místnosti se potulovaly stvůry, které kdysi bývaly lidské. Jejich těla byla teď nechutnými zvrácenostmi svých bývalých já. Končetiny měly prodloužené a nepřirozeně zkroucené, což jim moc nepomáhalo na tom, abych si myslela, že jsou přístupní vůči cizím. Jejich kůže byla roztrhaná a pokrytá trhlinami, z nichž vyrůstaly fialové svítící houby. Jejich krev je zaschlá na nich v krvavých šmouhách, zatímco obnažené kosti občas prosvítají skrz rozervané maso.

Jejich oči, bílé a prázdné, se pomalu měnili na fialové. Tyto oči, chladné a mrtvé, vyprávěli příběh o nekonečném utrpení a šílenství.

V místnosti panoval jejich bolestný řev, hluboký a rozervaný, který zněl jako tisíce hlasů plné agónie. Je to zvuk, který proniká až do morku kostí, ozýval se od stěn a vytvářel symfonii hrůzy, jež se nesl místností.

Pohyby těchto stvůr byly pomalé, kulhající, přesto trhané a nepředvídatelné. Každý jejich krok byl doprovázen škrábáním a šustěním, jak jejich seschlá kůže třese o okolí, a slabým zvukem praskáním, když se jejich kosti třou o sebe.

Celá místnost je jako scéna z té nejhorší noční můry, ze které by se člověk nejraději hned probudil hned jakmile by měl tu příležitost. Pro zatím tahle místnost byla mojí krutou noční můrou, za co mě bohové trestají? No... Možná to tuším, ale teď je důležitější fakt, že každý můj pohyb, každý nádech může přitáhnout jejich pozornost, a modlím se, aby se to nikdy nestalo, uvrhli mě do jejich hrozného a bolestivého osudu.

Zadržela sem dech, když jedna z těch stvůr prošla jen několik metrů ode mě. Její bílé oči mě nevidí, ale jako bych cítila ten ledový pohled prochází skrze mě. Potom se najednou otočila a šla pryč.

Znovu jsem se přesouvala. Každý můj krok byl tichý jako šepot. Předemnou byl další úkryt, prázdné krabice, pozorně jsem poslouchala každý zvuk v místnosti. Šestění kůže a praskání kostí mi napovídaly, kde byly. Všimla jsem si na dveře na konci místnosti.