Napravena

Odlesk minulosti

Ležela jsem. Kolem mě byla všude černočerná tma. Jak jsem se jsem se sem dostala? Proč tu jsem? Udělala jsem něco špatného? Nebo jsem umřela a jsem v pekle? Snažila jsem se posadit. Zvedla jsem se asi o dvacet centimetrů nahoru a najednou jsem vrškem hlavy do čehosi narazila, takže jsem spadla zase zpět. Zvedla jsem se teda alespoň tak jak mi něco, asi víko, dovolilo. ,, Pusťte mě ven!" zakřičela jsem. V té chvíli se v mém "vězení" malinko rozsvítilo. Oddechla jsem si. Někdo rozsvítil! Třeba mě odsud pustí ven?! Zakřičela jsem proto: ,,Halooo! To jsem já! Pusťte mě ven!" Ani teď nikdo neodpověděl ani neudělal nic jiného. Přetočila jsem se já bok. Jak dlouho tu vůbec jsem? Zatímco jsem přemýšlela nad spoustou otázek které se mi vyrojily v hlavě, jsem zaslechla kroky. Najednou se víko zvedlo a já jsem byla oslepena světlem které si nebralo servítky a svítilo mi do očí ostošest.
Někdo mě hrubě vzal za můj plášť a přehodil si mě přes rameno. Když jsem zvedla hlavu, konečně jsem uviděla v čem jsem celou dobu ležela. Byla to rakev vyrobená z černého skla. Zhrozila jsem se. Takže asi jsem mrtvá...

Muž který mě nesl šel dál. Vypadalo to jako bych vůbec nic nevážila. Asi po dalších čtyřech minutách muž zastavil. Celkem bolestivě mě shodil na zem a odešel. Přemýšlela jsem. Mám kňourat? Pokrčila jsem rameny a začala se zvedat. Jen co jsem se narovnala, promluvil čísi hlas. ,,Ani se nesnaž. Tady v tomhle světě nemá tvoje slovo žádnou váhu. "
Nechápala jsem. ,,Vždyť jsem princezna! Moje slovo má velký význam! A za to že jsi řekl, a předpokládám že i udělal, tě pošlu do nejzazší kobky co je v našem hradě!"
Hlas se jen zasmál. ,,To těžko... Ale teď jsi tu kvůli něčemu jinému. Pozorně se dívej a poslouchej."
,,Ale" pokusila jsem se namítnout ale hlas mi to okamžitě překazil. ,, Mlč!"

Najednou se mi před očima objevil obraz. Uviděla jsem samu sebe. Zamyšlená jsem seděla na své obrovské posteli se zeleným baldachýnem. Pamatuji si na ten den. Bylo to asi před rokem. V duchu jsem se pousmála. Věděla jsem co bude následovat. Ale říkat vám to nebudu. Musíte si počkat.

Princezna (tedy já) si najednou zamnula ruce a usmála se. Ale nebyl to takový ten úsměv který "vyrábí" princezny, ale spíš ďábelský škleb. V tom jsem dobrá. Vážně. Věřte mi. Zvedla jsem se a nepříliš důstojným krokem jsem došla k toaletnímu stolku. Otevřela jsem úplně spodní šuplíček a vytáhla nůžky. Ne takové ty malinké na nehty ale velké a velmi ostré. S nůžkami v ruce jsem došla k oknu. Prohlížela jsem si jak se ve světle zapadajícího slunce blýskají. Když jsem si nůžky dostatečně prohlédla, vtrhla jsem do své šatny která je veliká asi jako byt pro tříčlennou rodinu. Ale najednou jsem strnula. V šatně byla nějaká osoba. Když ji obraz přiblížil poznala jsem svou bývalou služebnou Elu.
,,Jdi pryč!" rozkázala jsem jí. Jenže jsem to řekla trochu jinak. Tím myslím hodně neprinceznovským stylem. Ele po tváři přeběhl vyděšený výraz, rychle se uklonila a jako vyplašená srnka vyběhla ze šatny a zabouchla za sebou dveře. Konečně jsem byla sama. Došla jsem až na konec šatny a začala stříhat šaty. Ano, čtěte dobře. Stříhat šaty.

Pamatuji si ten den naprosto přesně. Udělala jsem toho ještě mnohem více.
Za jediný den jsem vyhodila pět lidí. Obě dvě moje služebné, dva strážné a kuchařku.
Zahihňala jsem se. Byl to dokonalý den.
Obraz zčernal.

Najednou jsem se ocitla v bílé místnosti. Celá byla vymalována bíle, koberce byly bílé a i dokonce nábytek měl tu samou barvu. Zatímco jsem stála a prohlížela si pokoj, se otevřely dveře. Byla jsem zvědavá a tak jsem došla ke dveřím a nakoukla do nich. Nikdo tam nebyl.
,,Hledáš něco?" zeptal se kdosi za mnou. S trhnutím jsem se otočila, a spatřila toho nejkrásnějšího kluka na světě.
Teda z těch co jsem kdy zatím viděla.

Měl nebesky modré oči a zlaté vlasy které postupně přecházely do čisté bílé. Jeho andělsky vykrojená ústa se usmívala tim nejmilejším úsměvem.
Z vytržení nad jeho krásou mě probudil smích. ,,Tak co, už ses vynadívala a můžeš se mnou komunikovat?"
Ještě naposledy jsem ho sjela pohledem od pat až ke rtům. U tech jsem se zastavila. Vypadaly tak jemné a ...STOP Zalo! To by stačilo! Co se stalo s tvým mozkem? Ale nahlas jsem jen řekla:
,, Dobře, poslouchám."
On se ušklíbl a něco si pro sebe zamumlal, ale začal mluvit.
,,Víš co je lítost?"
Pokrčila jsem rameny. ,, No tak...Asi ano..."
,, Dobře, ale než budeme pokračovat, měla by jsi vědět jak mě oslovovat. Takže, Ahoj Zalo já jsem Aiden."
Když jsem uslyšela svoje jméno, trhla jsem sebou. ,,Jak víte moje jméno? Vždyť jsem vám ho neřekla!"