Napravena

Zlí & Hodní

Někdo se mnou hrubě zatřásl. ,, Haló! Si snad hluchá něco co? Vokamžitě stávej a di někam!"
,, Chmm..." vydala jsem ze sebe. Na autobusové sedačce se mi spalo opravdu "krásně".
Řidič se mnou znovu zatřásl.
,, Jo! Vždyť už vstávám! Můžete se uklidnit!?"
Řidič si něco zamumlal pod fousy a už mě nechal být.

Ani nevím jak jsem to dokázala, ale nějak jsem se vyškrábala na nohy a vylezla z autobusu. Tam jsem samozřejmě zase obsadila lavičku a dospala to co jsem zameškala.

***

Absolutně netuším jak dlouho jsem spala, ale každopádně když jsem se probudila, měla jsem ukrutný hlad. A taky mě velmi bolel prst. Pro mě byl ale důležitější plný žaludek.
Moc peněz jsem s sebou neměla, takže jsem se musela spokojit s bochníkem chleba a máslem. Moje jídlo na celý týden. Potom si budu muset najít nějakou práci.

Jen co jsem se trochu najedla, začala jsem prozkoumávat můj bolavý prsteníček.
Když jsem se na něj podívala zblízka, truhla jsem.
Prsten se zmenšil, takže mi přesně pasoval na prst, změnil barvu na zelenou a...Bum!
Mám nové tetování. Zase prostě jen tak. Nejdříve korunka na pravé ruce u lokte a teď to je jakási popínavá rostlina která se jakoby "ovíjí" kolem prstenu. Zvláštní.
Ale má zvláštní věci už jsem přece zvyklá ne?
Tak jsem to prostě dál neřešila.

***

Asi po hodině cesty městem, nebo vesnicí možná, jsem došla k hranici lesa a civilizace.
Po tváři se mi rozlil úsměv. Po docela dlouhé době jsem byla zase úplně šťastná.
Les šuměl, jakoby mě vítal doma. Potok, který se vinul podél cesty tiše zurčel a mě nezbylo nic koho než si sednout a celou tuhle krásu poslouchat.

Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale vím že tenhle zážitek si budu do smrti pamatovat.

Potom mi ale nezbylo nic jiného než jít dál.
Cesta byla úmorná, ale naštěstí jsem celou dobu šla lesem takže nebylo takové horko.
Šlapala jsem asi už několik hodin v kuse, tudíž se začalo smrákat. Ale to mě neodradilo, podle mapy, kterou jsem si koupila v obchodě za pár korun,  to byly do nejbližší vesnice s obchodem už pouhé dva kilometry, takže jsem se rozhodla tam dojít.

Po několika seti metrech jsem vyšla z lesa. Stála jsem na vysokém kopci, pode mnou ležela vesnice a já se mohla kochat zapadajícím sluncem.
Mám už jen chvíli a zapadne úplně.

Napila jsem se z plastové lahve a začala sestupovat dolů do vesnice.

***

Procházela jsem mezi barevnými domky. Mým úkolem teď bylo sehnat nocleh a hlavně práci. Nejlépe někde i zvířat ale uvidíme co se dá dělat.

Když jsem procházela kolem pekárny, napadlo mě že by nemuselo být špatné být pekařka.
Podívala jsem se na otvírací dobu. Půl hodině do zavíračky. To stihnu.

Vešla jsem dovnitř a pozdravila. K mému překvapení tam ještě docela dost lidí stalo frontu. Všichni se na mě tak divně koukali.
Nechápal jsem proč, ale můj doteď tak zářivý úsměv trochu pohasl.
Já vím že jsem divná, ale mě snad tolik aby se na mě dívali jak kdybych před nimi tančila nahá.

Vystála jsem si frontu.

Za pultem stála asi dvacetiletá žena.
Zrovna přívětivě se tedy nedívala ale já začala mluvit. ,, Dobrý den, já jsem se vás přišla na něco zeptat."
Prodavačka povytáhla obočí. ,, My jsme pekárna, ne informační centrum."
Nedala jsem se odradit. ,, Chtěla bych tady pracovat.
Ona vykulila oči a přejela mě pohrdavým pohledem. Pak se ironicky usmála a řekla.
,, Vypadni."
Ztuhlá jsem.
Prodavačka se už ani nesnažila usmívat a zařvala. ,, Vypadni ty nestvůro jedna líná!! Už tě tady nikdy nechci vidět!!! Drž se u své bandy protetovaných bezdomovců!!!"