Napravena

Neštěstí 1/2

Někdo se mnou zatřásl. ,, Zalo! Zalo!!! OKAMŽITĚ SE PROBER!"
Takže tenhle znal moje jméno. To nemohl být řidič autobusu jako minule.
Otevřela jsem oči abych tedy zjistila kdo to je.
Spatřila jsem známou tvář. Ale jak se jenom jmenuje?
Ehren!

Jen co jsem si vzpomněla na jeho jméno, projasnily se mi i vzpomínky.

Autonehoda. A...Mikko!

Okamžitě jsem vyletěla do sedu. Bohužel moc prudce, takže Ehren nestihl uhnout a srazili jsme se. Řacha to byla teda pořádná.

,,Ehrene! V televizi byla autonehoda! Dole ve vesnici! Jednou z obětí byl zřejmě i Mikko! A dost možná je do toho nějak zapletený i Ethan!!" vychrlila jsem na něj.

K mému překvapení ho to vůbec nepřekvapilo. Jedinou jeho reakci bylo, že si mnul bradu. Poté promluvil. ,,Říkal jsem si že mi to nějak nevychází. Normálně je Ethan na nákupu hodinu, deset minut a přibližně třicet až čtyřicet sekund."

Chvíli jsem si ho jen neschopna slova prohlížela. To jako myslí vážně? Jeho syn může být vážně zraněn a on počítá jak dlouho mu normálně trvá nákup!?

Už jsem chtěla něco říct, ale Ehren mě přeběhl. ,,Tak jedem ne?"

Já vyskočila, prorazila dveře které vedly na dvůr a snažila se co nejrychleji nastoupit do auta. Je že mi nešly otevřít dvířka. Lomcovala jsem s nima, ale nepovolily. Po chvilce přišel Ehren. Když uviděl co dělám, vytáhl z kapsy klíče a zachrastilo s nimi.

Když potom odemykal, mumlal si něco o inteligenci třetího stupně.

***

Cesta autem probíhala úmorně. Přišlo mi, že jsem jeli tak pomalu že bych možná šla rychleji. Ale nakonec jsme konečně dojeli na místo nehody. První co mě bodlo do očí, byla Ethanova mororka. Teď vypadala jako hromada šrotu. Teda bývalá motorka. Ještě než Ehren zastavil, vyskočila jsem z auta. Byla to velká nehoda.Provoz byl zastaveny v obou pruzích a celkově v sobě byly čtyři auta. A jedna motorka. Rozběhla jsem se k mírně vzdálenému hloučku lidí. Někde tam by kluci mohli být.

Pevně jsem věřila, že se jim nic nestalo a že tam stojí s ostatními a diskutují o nehodě.

Běžela jsem plnou rychlostí. V životě jsem takhle rychle neběžela. Spatřila jsem totiž zrzavou čupřinu, která bezpochyby patřila Mikkovi.

Když mě ale uviděli policajti, volali na mě ať zastavím. Že je tam prý zákaz vstupu.

Asi si mysleli že se zastavím a omluvim se, že jsem běžela za svoji zraněnou rodinou, nebo co.

Běžela jsem pořád dál. Když jsem probíhala přes silnici, málem mě přejela sanitka která zrovna přijížděla. Se skřípáním brzd, když sanitka brzdila aby mě nepřejela, se otočilo několik lidí. Mezi nimi byl i Mikko.

Vypadal dost ztrhaně, ramena měl svěšená a ve tváři hrobový výraz. Očividně nebyl v pořádku ani fyzicky, ani psychicky.

Když mě uviděl, vytřeštil oči.

Dvěma velkými skoky už jsem byla konečně u něj a začala ho objímat. Obličej jsem zabořila do jeho bundy a bylo mi úplně jedno že potom budu mít obličej od krve.

Když jsem se od něj po chvíli odtrhla a podívala se mu do obličeje, strnulá jsem. Mikko brečel.
,, Co se děje?" zeptala jsem se ho tiše.
Neodpověděl, jen si mě znovu přitáhl do obětí.
,, Tak moc si mi chyběla..." zamumlal mi do vlasů. ,, Myslel jsem že tě už nikdy neuvidím. Promiň mi to prosím."
,, Odpuštěno."

Ještě chvíli jsme tam tak stali, ale potom mi projelo hlavou jedno jméno se kterým se dostavila bolest jako nikdy jindy. Ethan.

Doslova jsem odskočila od Mikka a hnala se k policajtovi který vypadal jako velitel. ,, Nevíte kolik se našlo obětí? A kde je ten co řídil tu motorku?"
,, Počkej... Zamyslím se. Myslím že o tom motorkáři žádné informace nemám. Asi odešel hned po nehodě. Nevím."

Zoufalé jsem se chytla za hlavu. ,,To ale znamená že je pořád někde mezi těmi troskami!"
Policista to hned zamítl. ,, To není možné. To bychom ho přece již našli ne?"

Jeho slova sice dávala smysl, ale já se za necelých sedmnáct let svého života naučila, že ne všechno co dává smysl je pravda. A tak jsem začala prohrabávat již studené ohořelé zbytky aut.

A našla jsem ho.
Vychovala mu jen bota a když jsem ho odhrabala celého, málem jsem omdlela. Vypadal mnohokrát hůř jak Mikko.
Obličej měl celý od krve a rozdrásaný od ostrého plechu. A ruce i nohy měl zkroucené v podivných úhlech.

Rychle jsem nahmatal tep. Do očí se vhrnuly slzy. Neměl už šanci.

Opatrně jsem ho zvedla- asi nějaká síla smutku a donesla ho k policistovi. Nenávistně jsem zavrčela. ,, To víte že tam byl. A kdybyste to prohledal, možná by mohl žít."
Dál už jsem to ale nevydržela a s Ethanem v náručí jsem se zhroutila na zem a hystericky se rozbrečela.
Za všechno jsem mohla já. Kdybych bývala byla neutekla, nikdy by sem nemusel Mikko jet a Ethanova zranění by nemusela být tak vážná a mohl by žít.

Potom mi už ale vyschly slzy a zem i Ethanovo tělo začalo studit.

Dala jsem Ethanovi poslední pusu na doslova mrtvolně bledou tvář a předala ho záchranářům kteří s ním potom něco udělají.

Pomalu jsem došla k Ehrenovu autu, nasedla do něj a prázdným pohledem zírala do sedačky přede mnou.
Na sedadlo spolujezdce si sedl Mikko a Ehren řídil. Byla jsem docela překvapená že zvládl řídit a ani jinak nedal najevo smutek ze smrti svého syna.

Omlouvám se že je tahle kapitola tak krátká, ale musela jsem to úsek out takhle krásně.... Muhahahahaaaa 😈

Budu moooooc raaadaaa za komentáře! Naprosto dokonale mě to potěší když vidím že mi někdo napsal!