Napravena

Kruté tajemství???

,, Takže děcka, tohle je vaše nová spolužačka pokud vám to ještě nedocvaklo. Jmenuje se Catherine Clow. Povíš nám něco o sobě?"

Zhluboka jsem se nadechla. A najednou mi došlo že nevím co říct. Potom jsem si ale vzpomněla na svého milovaného ukecaného Mikka a začala mluvit.
,, Takže...Ahoj. Jsem Catherine, jak už jste jistě všichni slyšeli. Je mi jedno jak mi budete říkat, jestli celým jménem nebo Catie. Ale budu ráda když mě budete oslovovat Zalo. Je to něco jako ...Přezdívka. Jinak...Ráda čtu..."
Nic jiného už mě nenapadlo tak jsem utichla.
Všichni žáci si začali šeptat.
Řekla jsem něco špatně?
,, Šššt..." Uklidnila je učitelka.
,, Ty Cat..Zalo, kam si sedneš?"
Rozhlédla jsem se. Jediné volné místo bylo vedle "stromového" kluka.

Když jsem se na něj podívala, zamračil se a jeho pohled říkal něco jako "ani na to nemysli."
,, No...Asi moc na výběr nemám ne?"

Učitelka se usmála a zatleskala aby získala pozornost. ,, Dečka jste někdo nespokojený s tím vedle koho sedíte?"

Nikdo nezvedl ruku. Učitelčin pohled povadl. ,, Tak si prozatím sedni vedle Ethana. Později to nějak vyřešíme."

Mě nezbylo udělat nic jiného než přikývnout. Došla jsem k "jeho" lavici a sedla si vedle toho podlého blbce. Kdyby mě nesundal z toho stromu, nemusel by vedle mě teď sedět. Karma.

Polkla jsem. Tenhle den nezačal hezky. A pochybuji že bude lepší. Kromě chvilky s Mikkem to byla doslova katastrofa.

***

Nechápu jak jsem mohla celou hodinu sedět vedle toho arogantního nafoukance ale nakonec jsem to nějak přežila.
Teď se momentálně loudám parkem směrem k domovu.

***

Jen co jsem došla domů, svalila jsem se na postel. Pomalu mi začínaly chybět ty dny co jsem zdrhala před policajty, lhala skoro každému koho potkala a utíkala ulicemi. Sama. Svobodná. Ale tenkrát jsem neměla rodinu....
Byla jsem divoká a nespoutaná, teď jsem klidná a zdomácnělá. Ale mám rodinu. Tetu a Mikka.

Chvíli jsem pak jen přemýšlela a nudila se.

Potom mě prostě najednou napadlo že bych mohla prozkoumat pokoj vedle mě.

A tak jsem se vydala na průzkum. Ten pokoj byl velmi zvláštní. Jediný pokoj v domě ve kterém jsem nikdy nebyla. Nezavítala jsem do něj ani když jsem uklízela.

Když jsem ale měla úklidovou službu poprvé, nevěděla jsem že tam nesmím.

Už už jsem sahala po blyštící se klice růžových dveří. Těšila jsem se co za těmi dveřmi najdu. Představovala jsem si úžasný růžový pokojíček se spoustou růžových plyšáků a...prostě spoustu růžové. Ale najednou po mé ruce chňapla tetina tenká kostnatá. Pevné mi sevřela zápěstí a já cítila jak mi na něm okamžitě vykvetly modřiny.
,, Tam Catherine, nebudeš chodit. Nikdy."

Absolutně jsem nevěděla co si myslela když to řekla. Čím toho asi docílí? Ve mně to teda vyvolalo jen větší touhu se tam dostat.

A tak teď stojím tady. Teta je v práci. Teda doufám. Ale jsem líná to zkontrolovat.

Popřála jsem si sama sobě hodně štěstí a stiskla kliku. K mému překvapení bylo odemčeno.

Vešla jsem a dveře za sebou zavřela.

Ten pokoj vůbec nebyl takový jaký jsem si ho představovala. Nebyl růžový. Neobsahoval ani jednu růžovou věc. Byl celý černý. I dveře které byly zvenku růžové, byly u této strany přetřené na černo.