Napravena

Překvapení

Poslední den prázdnin

Ležela jsem v posteli stočená do klubíčka. Nehty jsem zarývala do dlaní. Nechtěla jsem do školy. Střídalo se ve mně spoustu emocí, ale nejsilnější byl vztek a strach. Vlastně ani nevím proč jsem naštvaná, ale bojím se protože jsem se nikdy moc nesetkávala s lidmi. A už vůbec ne s dětmi mého věku. Pokud tedy nepočítám svého staršího bratra.
A teď najednou BUM. Budu s třiceti lidmi v jedné místnosti a nejméně pět seti v jedné budově.

Když jsem tak ležela a přemýšlela co dělat, napadlo mě že bych si mohla po dlouhé době zase popovídat s Aidenem.
A tak jsem potichu zašeptala. ,, Aidene? Jsi na příjmu?"

Nic jsem neslyšela, tak jsem zavolala
znovu, tentokrát trochu hlasitěji.
,, Aidene? Ozvi se ty tupče!"

,,Hmm? Princezničce odešel zrzoun tak volá mě?"

,, Copak? To jsem ti tolik chyběla? Nebo snad žárlíš?" uchechtla jsem se. ( Huh, doufám že jsi nechytla tlemící nemoc od Mikka!?)

Aiden si odfrkl. ,, To sotva. Ani v nejmenším. Tak už to vyklop. Co potřebuješ?"

Chvíli jsem mlčela ale pak jsem odpověděla. ,,Teta chce abych šla studovat."

,,A?"

,,Si děláš legraci ne? Za šestnáct let svého života jsem potkala minimum lidí! Ty jsi byl asi třicátý! A ty se prostě jen zeptáš - A?" vyjela jsem na něj.

Odpovědi mi bylo prosté: ,,Dobrou noc."
Potom už se neozval.

***

Ráno mě probudil nepříjemný zvuk budíku. Protřela jsem si oči a upřela na něj zrak abych zjistila kolik je vlastně hodin. Viděla jsem místo čísel pouze rozmazané černé fleky. Povzdechla jsem si. Pořád si nemůžu zvyknout že potřebuji brýle.
Zašátrala jsem po nočním stolku a nandala si je. Pět nula nula. Přetočila jsem oči. Tak takhle brzo jsem v životě nevstávala. Leda šla spát.

S velkým přemáháním jsem se vyškrábala z postele, zašmátrala v tašce a oblékla si první co mi přišlo pod ruku. Ani jsem se neobtěžovala se podívat do zrcadla. Proč taky.

Zatímco jsem scházela dvě patra dolů po schodech, přemýšlela jsem o tom jak moc jsem se změnila. Dřív jsem byla schopna před zrcadlem strávit klidně tři hodiny denně.

Když jsem došla do kuchyně (snídaly jsme vždy ve dvou v kuchyni, ostatní jídla jsme  jedly v jídelně), bezmyšlenkovitě jsem se svezla na židli a začala jíst to co bylo přede mnou.

Najednou se ozvalo zakašlání. Nevnímala jsem ho. Potom další. Když se ozvalo asi po páté, zeptala jsem se s pusou plnou jídla.
,, Jsi v pořádku teto?"
Ozvalo se další zakašlání.
Tentokrát jsem zvedla hlavu a naskytl se mi pohled na velice podmračenou tetu.
,, Tak v tomhle rozhodně do školy nepůjdeš! Ty ses ani nečesala žejo!? Uvědom si že tam bude spousta nových lidí, a lidi dávají na první pohled! Když tam přijdeš s vrabčím hnízdem na hlavě a ve velmi ehmm...řekněme neformálním oblečení, zaškatulkují si tě jako nějakého podivína a..."
Když uviděla že jsem vypla, uťala svůj předlouhý monolog a sebrala mi snídani.

Rozhořčeně jsem něco chtěla namítnout ale ona mě rázně přerušila. ,, Jdi se učesat a převléct. Hned!"
A tak jsem šla. Respektive se ploužila.

***

Loudala jsem se parkem. Měla jsem ještě něco přes hodinu do začátku vyučování a podle Google maps mi cesta do školy z tohohle parčíku má trvat pouhých pět minut.