Napravena

Mír

S povzdechem jsem ji chytila za ruce a dotáhla do obýváku. Kupodivu byla dost těžká na to jak je hubená. Zkusila jsem ji vytáhnou na gauč ale moje "svaly" zklamaly tak jsem ji jen přikryla dekou a šla spát. Uvidíme zítra.

***
K ránu mě probudil výkřik. Leknutím jsem vyskočila z postele a letěla dolů do přízemí abych zjistila co se děje. V obýváku jsem našla stále ječící Maddelyn.
„ Děje se něco?" zeptala jsem se s neskrývaným zájmem co mi odpoví.
,, Si děláš prdel ne!?" zasyčela naštvaně, ale alespoň přestala ječet. ,,Jak jsem se sem kurva dostala? Je něco co o tobě nevím? Jsi úchyl a únosce, nebo co?" zařvala. (Ta se jinak vyžívá ve sprostých slovech ....)
Došla jsem k oknu a začala prsty bubnovat o parapet. ,, Měla bys mi spíš poděkovat. Nevím jestli si nic nepamatuješ, ale přišla si po půlnoci ožralá jak...nebudu říkat co. Absolutně netuším proč si to udělala, ale každopádně jsem kvůli tobě otlučená jelikož jsi na mě spadla a ještě ke všemu jsem tě tady nechala přespat. Jestli chceš můžeš jít domů. Měj se." otočila jsem se a naštvaně odešla z místnosti. Nafoukané krávy co se neumějí omluvit nesnáším. I když jsem přesně taková před nedlouhou dobou byla .... Napruženě jsem nakráčela do kuchyně a začala si dělat snídani. Nespěchala jsem, rozhodla jsem se že v nejbližší době do školy nepůjdu. Zuřivě jsem rozklepla dvě vajíčka na již rozpálenou pánev a nakrájela chleba. Sice už byl docela ztvrdlý, ale jíst se dal. Jedno vajíčko jsem si vzala do ruky (jsem zásadně proti používání talíře), polila ho tunou kečupu (to je moje holka! Bez kečupu není život!) a nakonec na to celé připlácla krajíc chleba a otočila. Mňaminka.
Když jsem procházela kolem obýváku, zaslechla jsem tlumené vzlyky. Potichu jsem vešla dovnitř a spatřila jsem schoulenou Maddelyn na gauči. Byl na ni opravdu žalostný pohled. Nevím kde se ve mně vzal takový soucit, ale najednou jsem si k ní přisedla a podstrčila jí SVOJÍ snídani.
„Jez."
Ona na mě zvedla svoje velká ubrečená kukadla se štěněcím pohledem a začala jíst. Chvíli jsem ji pozorovala jak jí, potom jsem odešla zpět do kuchyně si přichystat novou snídani tentokrát pouze pro mě. Už ji nikdy NIKOMU nedám!

***

O chvíli později jsme se obě již najedené usadily na gauč  s horkým kakaem.
Maddelyn spustila sama od sebe.
„Tak...no, díky."položila hrnek na stoleček vedle a rozpačitě si prokřupala prsty.
„ Nechceš mi říct proč?" opatrně jsem začala s výslechem.
„ Já, asi ti to nesmím říct. Ráda bych, ale nemůžu."
To zní zajímavě. Přesně tohle jsem si říkala já předtím. Pohledem jsem sklouzla k jejím rukám. Žádné tetování. Ale Ethan ho taky neměl na ruce. (To že Zala pěkně zrudla když si vzpomněla kdy, jak a za jakých okolností jí Ethan ukazoval svoje tetování, snad zmiňovat nemusím...)
Nakonec jsem dospěla k nebezpečnému rozhodnutí.
„ Maddelyn..."
„ Stačí Maddie," přerušila mě.
„Okey Maddie, teď mě minutku poslouchej. Myslím si totiž jednu věc ale nejsem si tím jistá." s těmito slovy jsem si vyhrnula rukáv. Maddie zalapala po dechu.
Rukáv jsem si zase stáhla zpět. „Jsi Souzená...?" položila jsem otázku která zněla spíš jako konstatování.
„ Já..."
Vypadalo to že Maddie ze sebe nic moc nevypraví. Následovalo období, kdy jsem se obávala jestli jsem se nespletla. Potom si ale Maddie sepnula vlasy a pokynula mi ať jdu blíž. Nemýlila jsem se. Za uchem měla vytetovanou dýku zabodnutou v srdci, s čelenkou co nosí dvorní dámy. Poté se sehnula abych mohla spatřit korunu roztříštěnou na tři kusy.
S velkým povzdechem jsem sebou plácla na zem. Právě prožívám akutní potřebu jahodové čokolády. „Tak tohle psychicky nezvládám."
Maddie po tváři přeletěl úsměv. Potom ale zvážněla a položila mi otázku: „ Jak dlouho jsi v tomhle světě?"
Zamýšlela jsem se. Nebylo snadné si zde čas hlídat. Trochu se totiž liší od toho našeho.
„ Ani nevím...ty?"
„ Pět let."
Málem mi vypadly oči z důlků. To jsem jediná kdo je tady tak krátce? „ Tak když už obě  víme největší tajemství to druhé, nechceš mi říct proč ses včera tak opila?
(666!)Navrhla jsem.
„ To bys asi nepochopila. Já...řeknu to prostě jednoduše. Můj otec zemřel. Ale ne jen tak. Matka ho zabila. Kvůli mně. Myslela že to on mě naučil být..." na chvíli se odmlčela, „ že on mě naučil být vrahem. V mém světě, jsem dcera dvorní dámy. Matka sloužila u bývalé královny Axelu. Největší chybou, co Osud mohl udělat, bylo to že se potkala moje matka s mým otcem. To dva se do sebe bezhlavě zamilovali, ale bohužel dřív udělali mě než jim došlo že život dvorní dámy a nájemného vraha úplně nejde dohromady. A tak se otec vzdal svého "řemesla". Sice mu to trvalo kus srdce, ale matku miloval nadevše. Jenže neuměl nic jiného než zabíjet. A když hlava rodiny nemůže vydělávat, musí se toho ujmout někdo jiný. Matka si sice snažila, ale její plat dvorní dámy byl poněkud nedostačující. A tak mě otec začal zaučovat na nájemného vraha. Mě osobně to strašně baví, ale moje matka ho prostě začala tak nenávidět, že prý že mě udělal stejné monstrum jak byl dřív on, že nakonec zabila ona jeho. A já od ní utekla. A zabíjela. A zabíjela. Někdy na zakázku, někdy jen tak pro radost. Teda spíš pro smutek."

Dlouho jsme nic neříkaly, já vstřebávala informace a Maddie přemáhala pláč.
„Ješte jsem se tě chtěla na něco zeptat..." vlezl mi brouk do hlavy. „ Co to bylo dneska, teda včera s Mikkem? Vy spolu chodíte, nebo?"
Maddie se smutně ušklíbla. „ Myslím že  ani nemá cenu i tom mluvit."
Sice jsem to pořád nepochopila, ale došlo mi že by bylo k ničemu se v tom nějak dál šťourat. Asi nějaký zkrat.

Asi po hodině Maddie odešla. Měla jsem z toho dobrý pocit. Poprvé v životě, mám kamarádku holku. V mém světě jsem přátele neměla a tady se se mnou bavil pouze Ethan a Mikko. I když Mikko je taky dospělý. Tak nic...

***

Následující týden proběhl vcelku dobře. Když jsem zrovna nesmutnila po Ethanovi, povídala jsem si s Maddie. Všichni se zpočátku divili že největší rivalky třídy se spolu baví, ale po čase si zvykli.

Maddie mi vyprávěla o svém životě v našem světě. Bylo to docela drsné, obzvlášť když detailně popisovala svoje úspěšné (i neúspěšné) vraždy.
Na oplátku jsem já vyprávěla jí.

***

Bylo to už před několika lety. Byla jsem jako mladší hodně poutána na své koníčky. Milovala jsem kreslení a jízdu na koni. Jenže od nějaké doby začali být moji rodiče, tehdy jsem ještě měla matku, zlí. Jejich obvyklou výmluvou bylo, že to dělají pro moje "dobro". Ale rozhodně netuším jak to, že mi zakazují kreslit, pomůže. Koňmi mi vyhrožovali pořád. Vždycky jsem milovala jednoho koně z naší vojenské stáje. Byl to prokvetlý bělouš a jmenoval se Šibal. Rozhodně dělal čest svému jménu, byl hyperaktivní torpédo s obrovskou dávkou temperamentu. Ale rodiče, i když měli peněz ze nevěděli co s nimi, mi ho nechtěli koupit. Naopak. Nevím jak kohlj být tak krutí, ale prostě ho zabili. Poslali hinjako živý terč na vojnu.( Možná jsem předtím byla mrcha po rodičích ...) No a od té doby vždycky když po mně něco chtěli, vyhrožovali že se to samé stane i ostatním mým oblíbeným koním. Takhle to šlo asi do mých třinácti let. Otce to přestalo bavit a matka byla dávno po smrti. Od té doby jsem na koně nesedla.

Taaaak...Máme to za sebou. Nová kapitolka. Ale mám poslední dobou takové pochyby jestli někdo vůbec chce číst moje příběhy. Celkem vážně přemýšlím nad tím, že psát přestanu.
Ale díky všem věrným čtenářům ♥️
NEVÍM jestli skončím...možná.
Ale stejně díky za všechnu dosavadní podporu💠♥️
Wattík si každopádně nechávám!♥️
Miluju vaaas!