Napravena

Zatčena

Omlouvám se za to že v médiích jsou pouta a v příběhu Zala spoutaná není ale uznejte že když je název kapitoly "Zatčena" tak se to hodí.
Přeju hezké počteníčko...

Usmívala jsem se. Usmíval se otec. Usmívaly se kuchařky. Dokonce i strážní a služebné se usmívali. Začali nahlas odpočítávat.
,, Tři, dva, jedna..."
,,Stop!"
Otočila jsem se abych věděla kdo zastavil tuhle nádhernou, usmívající se atmosféru.
Aiden.
Zastavila jsem se. ,,Jdi pryč."
Ale Aiden udělal přesný opak. Došel ke mně a strčil mi obličej do dortu se zapálenými svíčkami. Chytly mi vlasy a...

S trhnutím jsem se probudila. Oddechla jsem si. Naštěstí to byl pouze sen. Najednou se ale ozvala obrovská bolest hlavy a pravé ruky. Společně s bolestí přišly i vzpomínky na to co se stalo. Jako poslední věc si pamatuji tu místnost ve které jsem rozsvítila a mě začalo všechno bolet.
Odhrnula jsem rukáv na pravé ruce. Měla jsem tam tetování. Vím co to je. Někteří námořníci u nás, spíš teda všichni, je také měli. Ale byly to spíš takové drsné jako například kotvy, lodě, dýky, vlny nebo vlky. Já tam měla jemňoučké tetování korunky. No, nevím jestli se to otcovi bude líbit.
Zatáhla jsem rukáv zpět.
Teprve teď jsem se rozhlédla kolem sebe.
Seděla jsem v nějakém nepříliš hezkém parku na pomalované lavičce a vedle sebe měla přespříliš naplněnou tašku.
Zvedla jsem se, tašku si přehodila přes rameno a šla směrem k východu. Když jsem procházela kolem lidí, všimla jsem si že všichni mají na sobě strašně podobné oblečení. Měli široké džínové kalhoty a velké něco, co vypadalo jako když na sebe dáte pytel od brambor s kapucí.
Ze ZVB jsem věděla že se tomu říká mikina. Oblečení jsme stihli probrat. Když jsem se koukala na sebe, zjistila jsem že i já mám na sobě něco podobného. Měla jsem mechově zelenou mikinu a černé, velmi upnuté kalhoty.
K mému údivu byly velmi pružné.

Tohle oblečení jsem vůbec neznala. Celý můj dosavadní život, jsem žila na zámku a nosila šaty. Kalhoty nosili, pokud vím, pouze muži.
A Greekové. Ale ti se nepočítají. To jsou vzbouřenci. Ženy které jsou členkami tohoto spolku, dělají vše co můžou aby to bylo proti královské etiketě.
A ještě teda nevím jak to chodí u chudých a myslím že to mají stejné jako my na hradě. Ženy nosí šaty a muži kalhoty.

Když jsem došla k bráně a prošla jí, zůstala jsem stát s otevřenou pusou.
Co. To. Je???
Všude kolem mě jezdily jakési zapáchající vozy se čtyřmi koly. Nikde jsem neviděla žádné koně. Na co to jezdí? No, to asi teď nemusím řešit. Hlavně ať se dostanu zpět do SKP.

,, Catherine Clow, okamžitě zastav!"
Ohlédla jsem se. Běželi za mnou dva muži v uniformě. Vypadalo to jakoby honili mě ale já přece nejsem Catherine Clow!?

Najednou se mi připomněl můj nový vzhled. Takže asi "jsem" Catherine Clow.
S těžkým povzdechem jsem se rozběhla. Taška mě sice celkem bolestivě bouchala do boku, ale přece se nenechám chytit. Zabočila jsem do úzké uličky.
Kam se člověk podíval byly obří domy, asi s miliardou hnusných okének. Nevím jak mě to napadlo, ale když jsem uviděla jediný strom široko daleko, okamžitě jsem na něj vylezla.
Asi po minutě a půl mě doběhli to muži v uniformách. Oba dva měli břicho jak pivní sud, takže jsem nepředpokládala že budou lézt na strom se mnou. Taky že nelezli. Jen ten věští se o to pokusil ale já mu hodila pěkných pár třísek do očí. Po chvíli co na mě jen tak koukali, jeden z nich vytáhl z kapsy takovou čtverhrannou věc. Začal do toho mluvit. Věděla jsem co to je. Mobil. Jedna z věcí o které jsem se ve ZVB učila nejvíce.

Jelikož já jsem byla celkem vysoko, a on mluvil potichu, neslyšela jsem co říká. Bohužel. Kdybych ho slyšela, tudíž věděla co bude následovat, okamžitě bych slezla a utekla. Těm troubům bych utekla kdykoli. Naneštěstí jsem to neudělala. Prostě jsem seděla a koukala na ty inteligenty podemnou. Nudila jsem se. Napadlo mě, jestli bych nemohla navázat telepatický kontakt s Aidenem. U nás je telepatie celkem normální. Každý dvanáctý tu schopnost má.

V hlavě jsem si uklidila a zavolala jsem:
,, Aidene! Nechceš mi trochu pomoct s tímhle světem?"
K mému překvapení se Aiden doopravdy ozval. ,, Copak? Nějaké problémy?
,, No jakoby pokud říkáš problém tomu že sedím na stromě protože mě honí nějaká banda můžu v uniformě tak...Jo, mám problém..."
Aiden se uchechtl. I takhle přes naše telepatické spojení jsem ucítila jeho škodolibost.
,,Mám pro tebe dvě sdělení, první je ohledně našeho telepatického spojení, máš pouze jedno za den. Druhá věc je že být tebou bych se podíval za sebe. Dávej si pozor. Nejsi jediná kdo umí lézt po stromech."
Ohlédla jsem se. Za mnou se objevil obličej se svítivě zelenýma očima a černými vlasy. Ten člověk, tipla bych ho tak na 19 let se nemračil ale ani neusmíval. ,,Tak běž dolů."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Neslezu. Slez si sám."
,,Jinak tě budu muset shodit." upozornil mě.
Zamračila jsem se na něj a vůbec na ten zlý svět který dopustil abych tohle zažila a začala slézat.
Z poslední větve jsem seskočila. Vyšší muž se rozešel. Musela jsem za ním.Ten malý mě hlídal zezadu. A ten "stromový" kluk nevím kde je. Nenápadně jsem se rozhlížela. Kde a kam bych asi mohla utéct? Poskočilo mi srdce když jsem uviděla že půjdeme přes most. Jednoduše z něj skočím, doplavu na břeh a zdrhnu. Už jsme byli téměř v polovině mostu a já začala realizovat svůj dokonalý (ehmmm) plán.

Pohled "stromového" kluka

Celou dobu jsem šel za nimi. Ta dívka byla zvláštní. Jako by všechno viděla poprvé.
Chodil jsem ve stínech. Ostatně jako vždy. Nepotřeboval jsem aby věděla že jdu za nimi. Vidím jak se opatrně rozhlíží. Chce utéct. Ví, že Marcusovi a Eliotovi by lehce zdrhla. Když dopadl její pohled na most, přeběhl jí po tváři úsměv. Když byli zhruba v polovině mostu, začala se připravovat. Na to že je holka, je celkem inteligentní. Ale ne dost.
,,Marcu! Ona chce skočit!" Vykřikl Eliot a snažil se ji chytit. Už stála na zábradlí a chystala se skočit když jsem ji stáhl za kapucí dolů na chodník. ,, Tohle, už dělat nebudeš." Zasyčel jsem.
Ona po mně hodila vražedný pohled, zvedla se, oprášila a šli jsme dál. O další útěk už se za celou cestu nepokusila ale viděl jsem jí v očích že nad tím usilovně přemýšlí. Je celkem pravděpodobné že se za "pobyt" u nás se o útěk ještě minimálně 2x pokusí.
Ušklíbl jsem se. Jenže to, se jí nepodaří.
Pořád tam budu já. A Angel.

Tak tu máme novou kapitolkuuu! Tentokrát bohužel o něco kratší...
Doufám že se vám to zatim líbí a...
Je čas na pár otázek pro zamyšlení...

Tak co ? Jak je vám zatím Zala sympatická?
Mě připadá že se její arogantnost a podlost trochu vytratila nemyslíte? Čím to je?
Co si myslíte o "stromovém" klukovi?
Kdo si myslíte že je Angel?

Tak zamořte svoje krásné hlavinky těmito otázkami a za odpovědi budu ráda do komentářů.

Byeee
Jo a votes také neodmítnu...
Naopak myslím že si to od vás zasloužím... Jsem celkem unavená. Dnes jsem vstávala ve 4:50 abych vám napsala tuhle kapitolu a ještě jednu do knihy
Evelína dítě jednorožců.
🥰