Napravena

Rozesmátý zrzoun

sen

...zvedla jsem klíč z novin a vítězoslavně ho políbila. Byl má spása. Velmi opatrně jsem ho vsunula do klíčové dírky a...

Vzbudila jsem se s chrastotem klíče v zámku. Jak dlouho jsem asi spala? Odevzdaně jsem odfoukla pramen vlasů z čela a čekala až znovu uvidím tu ohyzdnou tvář Matriky. Velkým překvapením pro mě bylo, že moji "celu" neodemykala Matrika. Jen co se totiž dveře otevřely, spatřila jsem zrzavou bujnou kštici, kterou ona rozhodně neměla. 

Okamžitě jsem vyskočila, popadla tašku a prosmýkla se kolem kluka který otevřel. Ten ale zamknul, doběhl mě a chytil za zápěstí. Vzpírala jsem se a snažila se mu vytrhnout, ale měl moc velkou sílu. ,, Neboj chci ti pomoct!" zašeptal.

,,To ti jako mám věřit?" kopla jsem ho pod koleno.

Zkřivil tvář bolestí ale nepustil mě. Táhl mě někam pryč. Procházeli jsme složitými a zamotanými uličkami dětského domova a já přemýšlela co mám dělat.

Za posledních pár dnů jsem toho měla opravdu hodně. Obzvlášť "tajemných" kluků. Nejdříve Aiden, potom ten černovlasý co mě donutil slézt z toho stromu a nakonec tenhle rozbitý zrzek. 

Konečně jsme zastavili. Byla to knihovna. Překvapivě v dobrém stavu. Zrzek asi pochopil na co myslím a řekl. ,, Sem svěřenci Matky nemají přístup. Kromě..." potom se zarazil. 

Já to nevnímala, jen jsem ho automaticky opravila. ,, Matrika..."  

On se na mě nejdříve nechápavě podíval ale potom mu to asi došlo jelikož se rozesmál. 

Jakmile se trochu uklidnil, šel najisto do nejzazšího rohu knihovny. Otočil se a když uviděl že za ním nejdu, protočil oči a pokynul rukou abych ho následovala. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela a prostě šla za ním. Jakto, že tomuhle klukovi kterého znám pouhých pár minut, věřím stejně jako svému otci kterého znám celý život? Zavrtěla jsem hlavou. Můj mozek byl příliš vyčerpaný a na myšlení už neměl. 

Když jsem k němu došla, podal mi ruku a řekl: ,, Asi by bylo dobré kdybych se ti představil. Já jsem Miquel ale říká se mi Mikko. A ty?"

,,Zala." řekla jsem prostě a skenovala ho pohledem.

Mikko se usmál. ,,Hezké jméno. Jen jsem slyšel že ti Matka říká Catherine?"

Polil mě studený pot. Úplně jsem zapomněla že jsem momentálně Catie...                                   ,,Noo-o.." vypravila jsem ze sebe.

,,Přezdívka?" nadhodil on s potměšilým úsměvem. 

,,J-jo jo!" skoro jsem až vykřikla a zuřivě přikyvovala. nějak jsem cítila že by to nikdo neměl vědět. 

On už nic neříkal, jen mi posunkem řekl že mám zůstat tam kde jsem. Já jsem ukázala palec nahoru.

Když se potom vynořil, nesl s sebou štafle. Potichu je položil ke skříni vedle mě a opatrně vyndal jednu knihu z horní police. Najednou se o asi třicet centimetrů posunula skříň předemnou. Vylekaně jsem uskočila. Mikko se zasmál.(Už zase. Proč se ten chlap pořád tak tlemí!???)

,,Taky mě to na poprvé překvapilo."

Naštvaně jsem protočila oči. Vychloubanec jeden nadutej.

Poté co Mikko odnesl štafle zpět tam odkud je přinesl, oba jsme se protáhli dírou která vznikla za skříní s knihami. Jen co jsme prošli, skříň se zasunula zpět. Absolutně netuším jak.

Kráčeli jsme mírně osvětlenou chodbou a mlčeli. Samozřejmě to ticho netrvalo dlouho, jelikož Mikko je upovídaný až hanba. 

,,Tak...Další věc kterou asi nechápeš je proč jsem tě zachránil. Tady máš odpověď: Musel jsem. Mojí pratetě nedávno zemřela dcera, řekl bych podobného věku jako ty, a mě mučilo se dívat na moji zničenou pratetu která pomalu myslí na sebevraždu. Jsem zodpovědný za svoji rodinu, tak jsem to musel nějak vymyslet. Tohle už byl ale plán B. Plán A byl její dceru oživit ale jak bohužel víš, to nejde." mlel.