Napravena

Neštěstí 2/2

Sedím s Mikkem v autobuse. Rozhodla jsem se že se vrátím zpět do města. Mikko říkal že tetě se prý taky už moc stýská a že mě přijme zpět.

Už to ale nebude stejně jako dřív. NĚKDO totiž bude v mém životě chybět. Ethan.
Upřímně teď ani nemám moc chuť žít...
Přemýšlím nad nějakým originálním způsobem sebevraždy.
Jelikož když umřu, nebudu si muset vyčítat že jsem VRAH.

Mikko

Nechápu to. Poslední dobou vlastně nechápu vůbec nic. Ani Zalu, její chování a ani moje chování.

Teď, když vedle sebe sedíme, úplně z ní sálá negativní energie. Je jak hromádka neštěstí.

Ještě chvíli jsem se díval na tu tvář kterou znám sice strašně krátko, ale už bez ní nemůžu vydržet.

Když jsem ji viděl poprvé, vypadala tak nespoutaně...

S tím ale teď už nic neudělám, tak jsem ji alespoň chytl za ruku a zavřel oči.

Zala

Jediná moje momentální útěcha je Aiden. S Mikkem mi prijd že už si nejsme tak blízcí, od té doby co jsem se seznámila s Ethanem.
Tak moc mi chybí...

Je to přesně devět dní co jsem přijela zpět do města a co se stala ta nehoda. Zítra už musím jít do školy. Teta mi dovolila maximálně pět dní absence...
Nevím jak zvládnu sesldet vedle prázdného místa.
Ale nakonec to bylo druhý den úplně jinak. Sice jsem přišla do třídy a lavice byla prázdná ale když zazvonilo, kdosi si ke mně přisedl.

Neměla jsem sílu sedět, nebo spíš ležet, jinak než čelem opřená o desku lavice, tudíž jsem neviděla kdo to je.
A ani jsem ti vědět nechtěla. Už teď jsem toho člověka nenáviděla za to že nahradil Ethana.
Ovšem když přišla učitelka, zvednout jsem se musela.

A když jsem uviděla koutkem oka kdo vedle mě sedí, zalapala jsem po dechu. Jediný člověk kterého bych tady opravdu nikdy nečekala. Už už jsem se ho chtěla zeptat CO TADY PROBOHA DĚLÁ ale přerušilo mě hlasité:
,, Good morning children."
a stejně hlasitá odpověď:
,, Good morning mr. teacher."

Angličtina. Horor. Jazyk který mi ten, kdo právě sedí vedle mě, nedal do vínku.
JO! Vedle mě sedí AIDEN!

Když se učitelka otočila k tabuli, rychle jsem na papírek naškrábala vzkaz:

CO TADY DĚLÁŠ?

On se ušklíbl a vyslal mi do hlavy odpověď.
,, Dost stupidní si povídat pomocí papírků ne?"
Protočila jsem oči. ,, Prostě mi odpověz na otázku!"
,, No co asi! Sedím vedle tebe jako skoro na každém předmětu!"

V tu chvíli mi hlavou proletělo spoustu myšlenek. Co. S. Ním. Doprčic. Je!? Zcvoknul se? Bouchnul se do hlavy? Tak moc se mu zvýšilo ego že mu to stouplo do mozku?

,, Aidene nevím jak se jmenuješ dál! Prober se!"
,, Jsi mě přejmenovala?" Aiden povytáhl obočí.
Měla jsem chuť bouchnout hlavou o stůl.
,, Nehraj si na blbce! Jmenuješ se Aiden a jsi jeden ze soudců SKP!"
Aiden se otráveně ošil. ,, Tak aby bylo jasno! Jmenuju se Ethan Bürdenhof a jsem princ Sebastien Alkerkövski, z království Axel. A v tomhle světě jsem byl adoptovaný Ehrenem Bürdenhofem. Stačí!?"

Jen co to dořekl, samovolně se mi zavřely oči a když se mi zase otevřely, cekalo mě zase další PŘEKVAPENÍ.

Tak lidi doufám že se vám kapitola zase po dlooouheee době líbila...😋 Upřímně řečeno, škola mi zavírá víc osobního času než by se mi líbilo.😥 Tudíž toho vždycky napíšu strašně moc do sešitu, ale potom mám problém to přepsat sem na Wattík. 😭Dělala bych to o přestávkách ce škole, ale zrovna tento rok zavedli nové pravidlo že se nemůžou používat mobily takže to není nejlehčí mno...🫣Ale jsem moc vděčná lidem co stále čtou moji knihu, i s tak dlouhými odmlkami.❤️‍🩹❤️‍🩹