Salang • Stray Kids Fanfiction • CZ

11. Han

,,CO TO SAKRA DĚLÁŠ?!" zařval jsem na něj a vrazil mu facku, načež Minho spadl na zem. Nevěřícně jsem si přiložil ruce na pusu, snažíc se vstřebat, co se stalo. Minho se pomalu zvedl a v rozpacích ze sebe oprášil neexistující špínu.

,,Neovládl jsem se. Promiň"

,,To je všechno, co řekneš? Zjistíš, že jsem tvoje spřízněná duše, políbíš mě a pak řekneš jenom promiň?!" Začala se mi dost točit hlava. Dneska toho na mě bylo moc, až příliš moc událostí krátce po sobě.

,,Ji... mám tě už delší dobu rád. Od aplikace čipu jsem se bál, co se stane, když se tě dotknu. A když jsem zjistil, že jsi moje spřízněná duše... už jsem to prostě nevydržel." V jeho očích se zračila bolest a zklamání.

,,Takže celou dobu, kdy jsem si myslel, že jsme prostě jen dobří přátelé jsi to tak nejspíš necítil. A-ale já jo. Můžeme na to teda alespoň pro teď zapomenout? Po-potřebuju čas." Rychle jsem si pobral svoje věci a zmizel ze studia. Nejdřív jsem zamířil do našeho bytu, jenže ten teď sdílím s Minhem a vážně jsem ho nechtěl o chvíli později, kdy taky dorazí, potkat. Vidět ten jeho ublížený výraz by mě ničilo. Nemohl jsem ani na jídlo. Nevzal jsem si s sebou žádnou čepici, mikinu s kapucí nebo alespoň roušku. A teď když se náš Salang spustil jsem netoužil po fanoušcích, co budou vyzvídat.

A vzhledem k tomu, že potřebuju od někoho poradit nebo minimálně uklidnit, jsem se rozhodl zamířit za někým z kluků.
Seungmin s Felixem nepřicházeli v úvahu. Nepotřeboval jsem Felixovo nadšené poskakování a Seungminovi otravné poznámky.
Jeongin by mi možná pomohl, ale protože bydlí s Chanem, který celou dobu o Minhovi a jeho starostech věděl jsem ho také vyloučil.

Jediná možnost, co mi tedy zbývala byl Changbin a Hyunjin. Sice to rozhodně není nejlepší možnost, ale třeba by mohli nějak pomoct, ne?

Když se dveře do jejich bytu otevřely, řekl jsem jen: ,,Něco se stalo.", a o ani ne minutu později jsem dopadl, jak jsem dopadl. Litoval jsem svého rozhodnutí? Rozhodně. Ale šel bych za někým jiným? Rozhodně ne. A možná jsem dopadl i docela dobře. Přece jenom to mohlo být i horší.

Zabalený v dece a s nějakou maskou na obličeji, kterou mě Hyunjin napatlal když jsem byl uvězněný v dece jsem seděl na gauči, zatímco mi Hyunjin dělal culíčky a Changbin hledal nějaký film, na který se podíváme.

,,Možná by jsme mohli dát nějakou detektivku?"

,,Zbláznil ses? Na přespávačkách se většinou pouští buď horory nebo romanťárny. Hororů se ale bojíme, tak pusť něco romantickýho. Třeba 'Všem klukům, které jsem milovala'. U toho mám vždycky na krajíčku." utřel si imaginární slzu Hyunjin a gumičkou vytvořil další culík.

Changbin se zamračil. ,,Bože, ty a ty tvoje slaďárny. Co kdyby jsme nechali raději vybrat Jisunga? Přece jenom je host."

,,Klidně ten film, co navrhl Hyunjin." Alespoň se naučím něco o lásce. Teď se mi to bude nejspíš hodit.

O tři sáčky popcornu, pět stopnutí kvůli volání přírody a hodinu a tři čtvrtě později...

Film skončil a spustili se titulky. Hyunjin s Changbinem se k sobě tulili a jako zběsilí kapesníčky sušili poslední slzy.

,,Mu-musíme si pustit i po-pokračování." popotáhl Hyunjin.

Changbin se hlasitě vysmrkal. ,,Chceš snad říct, že jsou další díly? Snad nebudou tak smutný jako-"

,,Pšt! Podtitulková scéna." Zatímco oba zírali na obrazovku, vysvobodil jsem se z deky a potichu se přemístil do koupelny, kde jsem se zamkl. Byl jsem vděčný, že můžu u kluků přespat. A taky, že se mě na nic neptali. Ale stejně přijde chvíle, kdy budu muset zpátky do bytu za Minhem. Taky jednou přijde chvíle, kdy se opět dotkneme, a jednou si budeme muset popovídat o tom, co se stalo ve studiu a jak to vyřešíme.