Salang • Stray Kids Fanfiction • CZ

17. Lee Know

Užíval jsem si Chanovo ochranitelské poklepávání na záda a držení za ruku když jsem se s hlavou v záchodové míse zbavoval obsahu svého žaludku. Možná jsem to se soju trochu přehnal, ale pomohlo mi urovnat si myšlenky. Nebo je spíš zahnat? No, teď mi to bylo jedno.

Naposledy jsem párkrát zakašlal a sesunul se vedle záchodu. Chan měl co dělat, aby se ze smradu a z rychlého pohledu do záchodu taky sám nepozvracel a pro jistotu zacpal nos.

Popotáhl jsem a otřel si nos rukou, čímž jsem si nechtěně pod nos rozmazal i zvratky. ,,Co budu dělat? Jak budu bez něj žít?" začal jsem bulet jako mimino, za tenhle večer už po čtvrté. Chan se i přes ten smrad vzchopil a povzbudivě mi stiskl rameno.

,,Ještě není všemu konec. Nemůžeš přece vědět jestli-"

,,Vždyť jsem ti tu fotku ukazoval!" vzlyk. ,,Nejspíš ji teď líbá a říkájí, jak ji má rád." posmrk. ,,Proč to neříká i mně?! Copak jsem tak špatnej?"

,,Klid. Třeba tam vůbec nešel za nějakou holkou. Třeba měl problémy se Salangem?"

,,Já mám problémy se Salangem! Ten krám mi ničí život. Takhle jsem ho mohl mít potají rád, po kariéře idola se přidat do kláštera a nakonec umřít jako svobodná panna!"

Chan se zasměje. ,,Já z tebe fakt nemůžu. Vzmuž se!"

Z chodby se ozve cvaknutí dveří a za chvíli slyšíme udýchaného Jisunga. ,,Haló? Minho, Chane?" chvíli po bytě pobíhá a nakonec vběhne i do koupelny. Rozrazí dveře a při pohledu na mě si oddychne, jestli úlevou nebo vyčerpáním mi bylo jedno, už jen to že se tady objevil bylo jako boží dar. Moje nadšení se ale vytratilo, když si zhnuseně zacpal nos. ,,To je smrad. Kolik jsi toho soju vypil?"

,,DĚLÁŠ SI PRDEL?! Já se tady kvůli tobě ožeru jak hovado a ty mě ještě nazveš alkoholikem? Víš, jak moc se kvůli tobě trápím?" zase jsem se neovládl a slzy vytryskly, tentokrát už po páté. Nejdřív mě začal uklidňovat Chan, ale pak ho Jisung požádal, aby šel uklidit všechny láhve soju, které se po celém bytě válely. Sám se ke mně zohnul.

,,Hej, jsem tady. Prý jsi mi chtěl něco říct. Teď mi klidně řekni cokoliv máš na srdci, zítra si nebudeš nic pamatovat a já ti nebudu nic připomínat." Usmál se na mě a já bych na místem roztál, kdybych nebyl pořád napůl naštvanej. A taky to není možný, leda by se ze mně stala kostka ledu. Škoda, být ledem by bylo zajímavý... začal jsem se smát. Jisung mě zmateně sledoval, ale i tak čekal. Smích mě po chvilce přejde.

,,Víš, kolik toho mám na srdci? Moc. Třeba nevím, co jsi dělal ve Výzkumným centru a radši to ani nechci vědět, protože by to nejspíš bolelo. Ale i když to neřekneš tak to bolí, a já nevím co s tím. Nechci už takhle žít. Chci být jako předtím. Byl jsem tak spokojenej. Dokázal jsem se ovládat a dokázal jsem potlačit i myšlenky na tebe. Teď mám pocit, jako bys v mém okolí existoval jen ty. Jako bych existoval jen kvůli tobě. Pro tebe. Jako bych k ničemu jinýmu nebyl. Cítím se jako malý roztomilý koťátko na ulici, který každý den vyhlíží někoho, kdo se o něj postará a kdo mu dá najíst. Ale jediný, kdo se o tohle koťátko stará jsem jen já. Nikdo jiný o něm ani neví. Už nechci být takhle přehlíženej, ne od tebe. Proč mi alespoň jednou nepohladíš když jdeš kolem? Copak nejsem dost roztomilej? Co dělám špatně? Co je špatně se mnou?" Přisunu kolena k hrudi, schovám hlavu do dlaní a vzlykám. Zase to bolí.

Ucítím Jisungův váhavý dotek následovaný už dobře známým elektrickým proudem. Jeho ruka mi jemně zvedne hlavu a já se mu podívám do tváře, která je blíž než předtím. V jeho očích se zračí stejná bolest, jakou cítím vevnitř. Druhou rukou, ve které drží kus toaletního papíru mi začne utírat slzy smíchané se zvratky. Když je hotoví, nepustí mou hlavu a místo toho se mi zadívá do očí.

,,Taky mě bolí tě přehlížet, ale mám strach. Nikdy jsem tohle necítil a nezažil. Tak mi prosím odpusť a nech mě začít od začátku. Třeba tím pohlazením?" Volnou rukou mi zacuchá vlasy. ,,Když se na mě takhle díváš, jsi to nejroztomilejší koťátko, jaké jsem kdy viděl."

Teď se vážně cítím jako kostka ledu.